Kostěný člověk právě leží,
na nemocničním lůžku.
Kůže se na těle drží,
jen díky silné vůli.
Byla krásná i před tím,
modrooký anděl.
"Neříkej, že nejím!"
Byla slova každodenní.
Řídké vlasy,
kůže šedivá.
Kde jen jsou ty časy?
Kdy běhala a smála se.
Na monitoru života,
svítí tenká linka.
Nežije už sirota,
a přístroj piští o pomoc.
Pár měsíců uplynulo,
tělo v rakvi pod zemí.
Hodně lidí zapomnělo,
na hladovou dívku.
ČTEŠ
Desperate Girls
PoesieKdyž černá zdá se světlá... Když bolest zdá se uvolňující... Když jako jediná možnost zdá se vzdát to... ⚠️Motivy sebevraždy a násilí⚠️
