To build a Home ✓ || Changki

3

Kihyun

Povzdechnu si, když se šourám chodbou na doučování. Bohužel jsem musel partu odmítnout, ne, že bych snad na to doučování chtěl, ale spíš proto, že tuhle školu potřebuju dodělat, abych takhle nemusel žít celý život. Vzhledem k tomu, že v naší partě jsou i daleko starší, než jsem já a taky jsou takových lidí plné ulice...a já nechci skončit jako ty lidi, co potkávám. Otevřu dveře od třídy, ve které mám to doučování a čeká mě místo pozdravu úlek. Ten kluk ze mě nejspíš dostal infarkt, když mě uviděl. Myslím, že je to ten Changkyun, co si o něm po škole špitají, že je emo a řeže se. No, nezajímají mě kecy ostatních, o mě se toho taky hodně povídá...vlastně mi je tohle všechno jedno. Sednu si do lavice naproti němu a vytáhnu si knížku a sešit. To málo věcí, které mám. "J-Jsem Lim Changkyun." vysouká ze sebe, třepe se mu hlas, takže předpokládám, že mu naháním hrůzu. A to je jen dobře, že můj způsob, jakým od sebe lidi odháním funguje. Jen kývnu hlavou a svoje jméno mu neřeknu. Ani kdybych chtěl, tak to nestihnu, protože on pokračuje: "Ty jsi Kihyun, že?" plaše a roztřeštěně se zasměje. Znovu jen přikývnu. Začne mi vysvětlovat látku, nezajímá mě to a jen něco málo si čmárám do sešitu. S podepřenou hlavou a myšlenkama někde jinde dělám, že se dívám na tabuli, ale neposlouchám. Štve mě to, co se stalo včera. Domluvili jsme se, jak to bude, vymysleli jsme super plán. Všichni jsme věděli, že ta ženská sebou nosí hromady peněz, jak by taky ne, když bydlí v luxusní části města skoro v paláci. Dobře, není to palác, ale obrovskej barák. Skoro palác. Ale nějakej trouba se jim připletl do cesty, že tu peněženku upustili a ten blb ji vrátil té ženské. A to to vypadalo, že s tím, co měla u sebe by jsme mohli mít na nějaký čas klid od kradení a mohli by jsme mít alespoň na tu maličkou chvíli klid. Pokud se tomu tak dá říkat. "T-Tak zase zítra." špitne a začne si balit věci, znovu jen kývnu a naházím si věci zpátky do batohu. "Tak se měj, ahoj." zamává na mě, když kolem něj procházím a on ještě zamyká třídu. Bylo na něm vidět, že se bojí, ale tak nějak...přátelsky se na mě dívá a usmívá se. Na mě se lidi neusmívají, bojí se, že jim dám ránu, tak mě to na chvíli zastaví v kroku, v přemýšlení, ve všem...jako by se země zastavila. Ale zakroutím hlavou a dál pokračuju. Probleskne mi hlavou, že bych na něj možná mohl počkat a jít kousek s ním, ale pak zakroutím hlavou. Nemůžu k sobě nikoho pustit, vím to. Tak bych na to neměl zapomínat. Přidám do kroku a dojdu "domů". Ne, není to domov, ale...člověk si vždycky říká, že je rád doma...a tady je prostě klid, tak dejme tomu, že jsem došel "někam". Dolezu do staré sprchy, ani nevím, jak je možný, že tady teče voda, když ten barák je opuštěný...ale vím, že jeden z mé party, JunPyo, zjistil, že je voda napojená na obchoďák kousek odsud...asi nikomu nedošlo a asi ani nedojde, když se ztratí pár kapek vody tady, kde je to opuštěné. Alespoň, že tak. Vysprchuju se ve, spíš ledové než vlažné vodě, převléknu se a zahrabu se na matraci. Když slyším, že přišlo těch pár ostatních, co tu taky přespávají, tak dělám, že spím, aby mi dali pokoj. ***
Když ráno vstanu, tak se cítím divně. Nevím, jak to popsat, prostě divně. Pořád přemýšlím, nad tím doučováním...kolikrát se na vyučování přistihnu, jak zírám na hodiny a počítám, kolik hodin zbývá do doučování. Svraštím obočí a snažím se tohle všechno vyhnat z hlavy. Možná bych na něj mohl být...milejší? Ne, nad čím to přemýšlím...Kihyun, víš, že si k sobě nesmíš nikoho připustit a na nikoho nemůžeš být milý...neměl bych na to zapomínat, neměl...tak proč na to zapomínám?