To build a Home ✓ || Changki

4

ChangkyunPovzdechnu si, když se pomalými kroky šourám po chodbě. Všichni kolem mě utíkají a jsou nadšený z toho, že končí škola. Smutně si povzdechnu, když vidím všechny ty skupiny přátel, jak se vesele mezi sebou baví a plánují si společné víkendy a užívají si života. Často slýchávám smích a častěji než si připouštím se snažím co nejvíc to jde, abych zaslechl kus vtipu, abych se mohl taky pro sebe zasmát, ale pak vždy zahanbeně odejdu. Neříkám, že jsem úplný vyvrhel světa, ale můj jediný kamarád chodí na jinou školu a kvůli jeho přísným rodičům se se mnou musí scházet tajně, myslí si, že mám na něj špatný vliv, jen málo ví, že je to spíš naopak. "Uhni, ty emaři." drcne do mě jeden z procházejicích. Rád bych řekl, kdo to byl, ale já ani nevím. Ve filmech většinou je jeden buřič, kterého můžete nenávidět. U kterého si i za několik let vzpomenete na jméno a trpké poznámky, ale....proti mě je opravdu celá škola, všichni jsou proti mě a všichni jsou ti buřiči, buď mě ignorují nebo mi nadávají....ale já nikdy nevím, co je lepší, když mě někdo zraní nebo když mě někdo ignoruje, protože do jisté míry i ignor je druh šikany...jen...je tichá. Ale už jsem se naučil se nelitovat, nepřít si něco víc, sebe lítost je jen forma sebešikany, naučil jsem se, že ať se stane cokoliv, člověk musí vstát, oklepat ze sebe všechnu naházenou špínu a odejít. Jen tak člověk dokáže pořád vstávat.Sednu si do prázdné lavice a povzdechnu si. Včera to nevypadalo, že by mě chtěl Kihyun poslouchat, i přes všechno bych ho rád něco naučil, ale pokud nebude chtít, nikdo mi nemůže nic zazlívat. Byl jsem tu, doučoval ho a řekl mu vše, co znám...to, že on to neumí, není moje chyba. Vytáhnu si všechny potřeby a jen čekám než přijde. Ale musím říct, že jsem čekal, že bude horší...je děsivý, to jo, nahání mi hrůzu, ale nijak si mě nedobíral nebo se mi nesnažil vyhrožovat....spíš mě taky do jisté míry ignoroval. Zatímco na něj čekám, tak se zamyslím, včera, když jsem šel domů, tak jsem cítil, jak když mě někdo sleduje. Několikrát jsem se za cestu otáčel, ale nikoho jsem neviděl, ale ten blbý pocit jsem měl stále, dneska budu domů utíkat, tenhle pocit mi nahání hrůzu po celém těle a já jsem opravdu srab, takže moje priorita bude domů doběhnout v rekordním času bez otáčení.Trhnu sebou, když otevře prudce dveře a zabouchne je za sebou. Přitisknu se zády co nejvíc na opěradlo židle a vyděšeně se na něj zadívám. Beze slova zakývá hlavou. Polknu a odkašlu si."A-A-Annyeo," pokusím se na něj usmát, na chvíli se zarazí a mávne na mě bez zájmu rukou. Odkašlu si a začnu mu vysvětlovat látku. Jsem připravený na to, že mě bude ignorovat a kreslit si něco do sešitu, ale překvapím se, když si začne zapisovat to, co říkám a tak se šťastně usměji a začnu mu to všechno vysvětlovat víc zapáleně. "H-Hyung, můžu zítra skočit do knihovny a udělat ti nějaký skripta, ať si to nemusíš všechno zapisovat?" zamrkám na něj, ale když ke mě zvedne oči, tak se snažím, abych se nezačervenal a víc si stáhnu kapuci, abych zakryl co největší část mého obličeje."Hm." vydá ze sebe, nebylo z toho poznat, jestli je to souhlas nebo je to jen neutrální hm, v lidských interakcí se moc ještě nevyznám, tak to budu brát jakou souhlas. Začnu si balit věci a překvapeně se na něj zadívám, když čeká u dveří. Jakoby...čekal na mě a tak se rychle dobalím a začnu hledat klíče od třídy, abych zamkl. Když se mi je podaří najít, tak zamknu a vyběhnu."Tak se uvidíme po víkendu, hyung." zamrkám na něj. Nic neodpoví a pořád čeká. Nechápavě se na něj zadívám, ale snažím se, abych se svým pohledem nesetkal s tím jeho. Když konečně zamknu, tak se rozejdeme, ale mě samozřejmě musí z rukou vypadnout knížky, které jsem si v tom spěchu nestihl zandat do batohu. Zpanikařím a začnu všechno sbírat a překvapím se, když vedle sebe uvidím další pár rukou. Poprvé k němu zvednu oči a naše pohledy se střetnou."Ty máš rád mangu?" pozvedne na mě obočí, když zvedá dvě mangy Naruta. Zrudnu a pomalu přikývnu."J-Jo, m-mám." vydám ze sebe šeptem."Já taky, ale nemám je, kde číst," trpce se zasměje a podá mi je. "je to dobrý?""N-Naruto? J-Jo..." polknu a knížky si pomalu vezmu."Zatím jsem četl jen Bleach.""U-Um, jestli chceš, tak ti můžu něco půjčit." znovu k němu zvednu oči."Vážně? Skvělý." usměje se na mě. Jde se mnou celou cestu, můj plán na to rychle utéct domů je v tahu, protože Kihyun-hyung se rozhodl, že mě doprovodí domů, nebo spíš, to tak nějak dopadlo, ne jen, že jsem se cítil bezpečně, když šel se mnou, ale celou cestu jsme si povídali o manze a o tom, že Ichiruki z Bleach je pravej pár, narozdíl od Ichihime, jsem rád, že má někdo stejný názor jako já, i když je to jen už přání, ale přijmout realitu, že to dopadlo jinak, je pro nás oba těžké. Zastavíme se před vchodem ke mě do paneláku."Počkej tady, hyung." zadivám se na něj, pozvedne obočí a já rychle vyběhnu do patra a vezmu první tři vydání Naruta."Tak....v pondělí, hyung." usměju se na něj, když mu podávám knížky. Překvapeně je vezme do ruky."De ...děkuju." švihne ke mě lehký úsměv a otočí se na odchod. Chvíli ještě přešlapuju před vchodem, ale pak pomalu vlezu dovnitř a s nepopsatelným pocitem si lehnu do postele.