To build a Home ✓ || Changki

10

Changkyun

Zhroutím se doma na zem hned, jak zavřu dveře a nechám vzlyky, ať zaplní celou prázdnou místnost. Je mi na nic, proč musím pořád přemýšlet nad ním, jenom nad ním? Proč mě bolí, když se ke mě chová hezky? Protože vím, že to není pravda, všechno je jen v mojí hlavě. Na světě není nikdo, kdo by se o mě zajímal. Ani Hyungwon už na mě nemá čas. Třeba jsem si naše přátelství taky namlouval. Třeba ne tomhle světě není pro mě místo. Všechno k tomu naznačuje a se možná konečně chytám. Nejsem připravený žít, ale jsem připravený umřít?Zakroutím hlavou. Zakázal jsem si sebe lítost už dávno, do teď jsem to všechno zvládal, všechen ten nátlak a ty emoce, proč je to teď jiné? Protože aniž bych si to uvědomil vybudoval jsem si nějaký pocit ke Kihyunovi, který je pro mě zatím neznámý. Ale pokud je to on, kdo mě ničí tak...cítím jak pokaždé odumře jedna z mých částí.  Jenom on mě může zničit, ale může mě i složit? Proč by to dělal....nejsem nic...jsem jen špína na jeho botách, kterou sklepe až bude chtít.Dobelhám se do postele a unaveně padnu. Proč by se chtěl zahazovat se mnou? Proč? Je mi jasné, že má vše, domov, přátele, rodinu....krásný život, nezajímal by se ani smykem o někoho jako jsem já. A i kdyby se zajímal, tak by to bylo jen z lítosti, z ničeho jiného. Vzlyknu a s tvářemi pokrytými slzami usnu. Další den se necítím na žádnou cestu do školy. Další den to samé. Vše mě pořád bolí a já jediné, co dokážu je se potulovat po bytě. Takhle to pokračuje asi týden, dokud se nedokážu pohybovat relativně normálně a většina mých modřin zmizí. Monokl u oka už ustupuje a všechny ranky se hojí dobře. Snažím si namluvit, že se mi prostě vždycky léčili rány dobře, ale i když nechci, tak si musím přiznat, že to je díky té masti, co mi dal Kihyun. Trpce syknu, když jen pomyslím na jeho jméno, ale nedokážu zapřít, že nebyl jediný den za celý ten týden, kdybych na něj nepomyslel, točil se v mé mysli každou chvíli a to mě děsí. Bojím se, všechny ty pocity, co cítím jsou děsivé a snažím se je co nejvíc popírat, ale když dorazím do školy, tak se zarazím, když na mě u vchodu čeká Kihyun a všechny ty potlačené pocity vystupujou znovu na povrch a já cítím, jak se mi zrychluje tep. Do očí se mi nahrnou slzy, ale zároveň, co se mi sevře srdce, tak se mi v hrudi rozlije hřejivý pocit. Skousnu si ret. Proč si vlastně myslím, že čeká na mě? Ale když zvednu oči a vidím, že se na mě zadívá a usměje se, odrazí se nohou od zdi a rozejde se ke mě. Ztuhnu a sklopím hned hlavu v doufání, že jde za někým, kdo je za mnou, ale když uvidím, jak přede mnou zastavil pár bot, tak si skousnu ret a zvednu k němu oči."Ahoj," strčí si ruce do kapes. Neodpovím, ale pokynu hlavou. Usměje se. " jsem rád, že jsi v pořádku." usměje se a uhne pohledem. Znovu kývnu hlavou a s bušícím srdcem projdu kolem něj, slyším jak se zasmál, ale kroky za sebou necítím. "Dneska....ještě doučování nebude, musím něco vyřídit." zastavím se, když otvírám dveře a řeknu směrem k němu. Přes rameno se na něj zadívám."Mh, dobře." zakýval hlavou a jeho koutky se zvedly do úsměvu. Odkašlu si a rychle vejdu dovnitř. Nemám nic na práci, ale teď když jsem ho viděl, tak si nejsem jistý, že bych to zvládl, nejsem si jistý, jak to zvládnu zítra, ale to zjistím zítra. Když skončí škola, tak se vydám pomalu do města. Chci se jen tak porozhlédnout. Za ten týden jsem se aspoň stihl učit na ty přijímačky, i když nevím, jestli si něco pamatuji, protože moje myšlenky se točili kolem někoho.Když se začne stmívat, tak si povzdechnu a vydám se pomalu domů. Začnu odemykat vchodové dveře, ale ztuhnu, když ucítím ruku na rameni. Chci Kihyunovi vynadat, že na mě čekal i před domem, ale když se otočím, tak ztuhnu, když to jsou zase ti chlapci z dřívějška, copak jim to nestačilo? Cítím, jak se mi srdce zatřepalo a vypadlo mi z hrudi někam do prázdna, všechna moje krev z tuhla a já cítím jak postupně chladnu. Moje tělo si ještě dobře pamatuje tu bolest. Nechci to zažít znovu. Tiše vzlyknu a oni se zasmějou.
"Říkal jsem ti, ať si hlídáš záda." zasměje se jeden a dá mi ránu. Svezu se na zem a oni mě chytnou a začnou mě někam táhnout. Nevím kam, ale já jen doufám, že to bude už za mnou. Že tu bolest budu mít už za sebou. Dotáhnou mě do nějaké uličky, když mě skopnou na zem, tak si ke mě jeden z nich klekne a pevně mě chytí za vlasy. Stačím se rozhlédnout kolem, něž mi dá ránu, po stranách na schodech jich sedí asi 10 a všichni se smějou."Heeeej, Leader, dotáhli jsem sem toho hajzla, co nás připravil o lup." zasměje se."J-J-Já jsem nic-" nedořeknu to, protože mi dá další ránu zaskuhrám a cítím v puse chuť vlastní krve a zakašlu."Tak to jsem na něj zvědav." otevřou se dveře, a když vyjde ven, jak přes slzy, které se mi nahromadili v očích se snažím vidět, kdo ten jejich leader je, má kapuci a zastaví se přede mnou. Ale jen stojí a dívá se na mě. "Ukaž, leader, podržím ti mikinu, ať se o tu špínu neumažeš." dojde k němu jeden a začne mu pomáhat z mikiny. ztuhnu a překvapeně se na něj podívám a vytřeštím oči a slzy už nezastavím."K-Kihyun-hyung?" vzlyknu a zakašlu bolestí, když mi dá jeden z chlápku pěstí za to, že se dívám Kihyunovi do očí. Nedokážu vstát, zakašlu a snažím se, aby se mi ten pocti zrady a zklamání nerozléval po těle, ale nic nepomůže a já moc dobře vím, že on je opravdu ten, kdo mě jednou zničí.