To build a Home ✓ || Changki

8

Changkyun

Snažím se na sobě nedat znát, že jsem zraněný, sžírá mě zevnitř pocit takové prázdnoty, na kterou nejsem zvyklý. Myslel jsem, opravdu jsem myslel, že máme hlubší vztah, i když založený jen na doučovaní, ale spletl jsem se a teď se je těžké se s tím vyrovnat. Doučím ho další látku a povzdechnu si, když si balím věcí."U-Um, tady máš tu mangu." podá mi svazky Naruta, které jsem mu půjčil. Vezmu si je od něj beze slova, bez pohledu bez jakékoliv emoce a strčím si je do batohu a můj pohled padne na ty další svazky mangy, co jsem mu chtěl půjčit. Přemýšlím, co dělat a vyndám další tři knížky z tašky a položím je před něj na stůj, je jenom na něm, jestli si je vezme nebo ne. Přehodím si batoh přes rameno a vydám se k odchodu ze třídy. Když čekám než vyjde, tak se snažím nekoukat jeho směrem, ale i tak na něj zabloudím pohledem a zahledím se na jeho ruce, ve kterých drží svazky mangy. Když zamykám, tak si je strčí do batohu a pak čeká než zamknu. Rozejdu se, beze slova, následuje mě, ale já na něj nečekám. Přidám do kroku, a když se přezuji, tak zapluji do ruchu ulice a ztratím se mu mezi lidmi. Doběhnu rychle domů a svezu se na zem. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to není líto, ale tak to bohužel už je. Zakroutím zběsile hlavou a vytáhnu si knížky tentokrát já a hodlám se učit. Jedním z přání mých prarodičů bylo, abych šel na prestižní vysokou školu v Soulu a to hodlám splnit. Takže si vytáhnu z poličky další knížky, ze kterých vím, že bude čerpáno při přijímačkách, které jsou za dva měsíce a začnu se učit. Po dvou hodinách mám hlavu, jak pátrací balón a tak po rychlé sprše upadnu do mdlob. Další dny probíhají stejně, při doučování se s Kihyunem moc nebavíme, pokud to není nutné. Nebo takhle on se občas snaží navázat hovor, ale já ho po většinu času zvládám ignorovat nebo mu jedno slovně odpovídat."Tak...měl hezký víkend, Changkyun." zadívá se na mě a usměje se, přikývnu a vydám se na odchod, za sebou slyším povzdechnutí. Po cestě domů si povzdechnu na jednu stranu se mi daří docela dobře, ty lidi, co mě sledovali se už dlouho neobjevili, ve škole o mě mluví a chovají se stejně, ale to jsem zvyklý, ale na druhou stranu...chybí mi ty pocity, co jsem měl, když jsem byl s Kihyunem. Chci o něm vědět víc, chci vědět jeho důvody, jeho pocity. Ale k čemu to je, pokud on o mě nestojí jako o něco víc než jen jako učitele."Kam pak máš namířeno?" zastaví mě parta lidí několik kroků od mého vchodu. Zarazím se a se sklopenou hlavou napočítám 5 páru chodidel."Domů." špitnu a nadávám si, že jsem se po cestě tolik zamyslel a místo toho, abych rychle utíkal domů, tak jsem loudal."To si nemyslím, máme pár nevyřízených účtů." chytí mě za triko a já už smířený se svým osudem se nechám táhnout do nějaké uličky. Shodí ze mě batoh a přirazí mě ke zdi. Ani se neptám, jaké účty máme mezi sebou. Jen poslouchám nadávky a doufám, že to tím skončí. Ale jakmile přijde první rána, tak zaskuhrám a bolestně se svezu na zem, ale nenechají mě, abych úplně spadl, protože mě dva z nich, každý z boku zvedne a znovu přirazí ke zdi. Vyděšeně se na ně podívám a roztřeseně se mi zatřepotá hlas. Každý nádech bolí, jak mám strachem sevřené srdce, když se zadívám do těch chladných očí. Přijde další rána a další. Mlátí mě do břicha, do hrudi do obličeje, všude, kde to jen de a já po chvíli už ani nic necítím, moje rty už neopouští žádný z nářků. Jednomu z nich zazvoní telefon."Leadere? Co? Jasně, už jsme na cestě." zasměje se a pustí mě, těžce dopadnu na zem a bolestně zaskuhrám."Nemysli si, že to bylo vše, radši si hlídej záda, příště tě potrestáme víc." zasmějí se a po cestě do mě ještě kopnou. Ležím na chladné zemi, ani už nevím, jak dlouho, ale moje tělo se nezmůže na žádný pohyb. Po pár bolestných pokusech o vstávání si ušetřím ještě pár minut ležení, protože ta bolest je příšerná. Cítím, jak každý můj sval křičí na protest jenom při nádechu.Se skuhráním se mi povede dostat domů a padnu do postele, ani nevím jak, probudím se a po shlédnutí telefonu s tím, že je neděle tak zaskuhrám. Vím, že jsem si šel lehnout v pátek, podaří se mi vstát, ale nedokážu se narovnat. Dojdu pomalu do koupelny a držím se, abych se nerozbrečel, když se uvidím v zrcadle. Možná...jen možná mají všichni pravdu a měl bych se prostě zabít. Trpce se sám nad sebou zasměji a vyndám lékárničku z poličky pod umyvadlem. Nějak se ošetřím, ale i tak je mi do pláče nad svojí bídnou existencí. Nezmůžu se na nic jiného než na to, abych si šel zase lehnout. Když vstoupím na školní pozemek, tak se na mě všichni zaseknou pohledem a tentokrát neslyším žádné nadávky, dokonce se na mě pár lidí dívá soucitně. Sednu si do lavice a stáhnu si víc kapuci. Monokl u oka mám krásně tmavě fialový, natržený ret mám asi na třikrát, obočí mám taky roztrhané na bůh ví kolikrát, po tvářích mám podlitiny a celkově vypadám jako by si ze mě někdo udělal boxovací pytel a nejsou daleko od pravdy, nedokážu se pořád narovnat ani pořádně sedět, jak mě bolí břicho, kde mám další podlitiny. Když přijde první přestávka, tak se rozrazí dveře, nejdřív to nevnímám než se zvuk běhu zastaví u mojí lavice. Zvednu oči a zadívám se na vyděšeného Kihyuna, jak udýchaně stojí u mojí lavice."Changkyun...," vydechne a sjede mě pohledem. "doufal jsem, že ty řeči po škole nejsou pravda." vydechne. Uhnu pohledem a beze slova si začnu připravovat na hodinu. Chytne mě za ruku a prudce mě zvedne. Syknu bolestí. Zadívá se na mě a má takový vážný až děsivý pohled, začne mě vést ze třídy a odvede mě ke schodům. "Co se stalo?" zavrčí."Co tebe to zajímá." trpce se zasměji a znovu syknu, když smích způsobí, že mi začne znovu krvácet ret.