To build a Home ✓ || Changki

5

Kihyun

Cestou od Changkyuna se šourám. Nezvykle pomalu, řekl bych. V hlavě mám spoustu věcí, hlavně mi ní lítají vzpomínky, jaké to všechno bylo předtím. A já vím, že jsem si toho nikdy nevážil, nikdy jsem si neuvědomoval, že o všechno můžu přijít. Zvednu hlavu k nebi a zadívám se na hvězdy, které jsou dneska krásně vidět. Rád jsem se s mámou díval na hvězdy, když byla už hodně nemocná, tak to bylo to jediné, co jsme spolu mohli dělat. Neuvědomoval jsem si v tu chvíli, jak málo nám zbývá času. Povzdechnu si a víc si stáhnu kapuci, aby mi nebylo vidět do obličeje. Alespoň, že budu mít o víkendu co dělat, když mi půjčil tu mangu. Vlastně...když nad tím tak přemýšlím, skoro ani nevím, jak vypadá. Je skoro nemožné ho zahlídnout bez kapuce na hlavě, jen jsem si stačil všimnou, že má blond vlasy. Proč nad tím vlastně tolik přemýšlím?Povzdechnu si znovu a zastavím se a přes cestu koukám na ten rozpadlý kus domu, kterému říkám domov. I když to tak necítím, domov si představuju někde, kde mě někdo čeká...kde se s někým přivítám, kde jde slyšet upřímný a radostný smích. Tam, kde se cítím bezpečně. Tady necítím nic. Musím být pořád ve střehu...ne, že by si na mě někdo z nich dovolil, ale člověk nikdy neví. Nikomu nevěřím a nikoho jsem si k sobě nikdy nepřipustil. Ani vlastně nikoho z nich neberu jako kamaráda...vlastně ani nikoho takového nemám. Nikoho, komu bych se mohl přijít vyplakat na rameno nebo s kým bych si mohl dlouze povídat. Vlezu opatrně dovnitř, když se předtím rozhlédnu, abych přeběhl silnici. Nikdo tu není, zapálím si svíčku, co mám u matrace a na matraci si sednu. Chvíli šmátrám v batohu, než vytáhnu Naruto. Pro sebe se trošku pousměju a dám se do čtení. Dokonce mě to až natolik pohltí, že skončím někdy v noci a to jen proto, že moje oči už se dál nemůžou soustředit a já cítím, že se potřebuju prospat, alespoň pár nezbytně nutných hodin. V sobotu se nevyhneme tomu, abychom nemuseli něco ukrást. Jídlo, co jsme měli je už všechno pryč a nemáme tu už vůbec nic. Když se nám ale podaří ukrást alespoň nějaké peníze, tak se pak udýchaně opřu zády o zeď. Zase jsme museli utíkat, dneska docela dálku, ten chlap to jen tak nevzdal. "Tak půjdeme nakoupit, jdeš taky, Kihyun?" zadívají se na mě. "Půjdu se projít." zakroutím hlavou, oni přikývnou, vím, že mi moji část jídla nechají na matraci, jako vždycky. Procházím se městem a rád bych si nalhával, že nevím, kam jdu, ale já to vím. Přes cestu se opřu o plot do parku, který je přímo naproti paneláku, ve kterém bydlí Changkyun. Víc si narazím kapuci, aby mě nebylo poznat a jen tak se dívám střídavě do oken...co kdyby se náhodou zrovna díval ven?Proč tu vlastně jsem? Co mě sem tak táhne? Nevím, mám pocit, že se nevyznám už v ničem. "Ah, omlouvám se." uslyším až moc známý hlas. Když se podívám na chodník přes cestu, tak ho uvídím. Vrazil do nějakýho chlápka, kterej ho chytí pod krkem a přirazí ho zády o plot. "Ať už se to nestane!!" zařve na něj a prudce ho pustí na zem. Ne, Kihyun, nesmíš...nesmí vědět, že jsi tu. Ale sleduju, kam jde ten chlápek a jdu pomalými kroky za ním. Pousměju se pro sebe, když zahne do uličky a prokřupnu si klouby. "Hej ty!" křiknu po něm, zastaví, takže ho dojdu. "Měl by sis dávat pozor na koho vztahuješ ruku." ušklíbnu se. Proč to dělám? Proč mám pocit, že to musím udělat, protože na NĚJ vztáhl ruku?"Co je tobě po tom? Chceš taky?" napřáhne ke mně ruku, chytím jeho pěst a pevně ji sevřu až vyjekne. Než se stihne vzpamatovat, tak mu dám pěstí, klekne si a chytí si krvácející nos. "Příště si dávej bacha." otočím se na patě a vydám se zpátky. Dojdu až domů, sednu si zpátky na matraci a zaseknu se pohledem na jídle, které držím v rukou. Proč jsem to udělal? Nedokážu to pochopit, jako by moje mysl najednou nebyla přítomná...jednal jsem prostě...podle čeho sakra?Povzdechnu si a začnu jíst...a ještě několikrát u sebe vidím, jak počítám hodiny do toho, než bude pondělí...sakra, musím víc číst mangu a míň se topit ve svých myšlenkách. A tak se snažím soustředit jen na tu mangu a na nic jiného a doufám, že to pomůže.