To build a Home ✓ || Changki

2

Changkyun

Asi už nepřijde. Podívám se na nástěnné hodiny a povzdechnu si. Je 18:32 a doučování mělo začít ve čtyři. Hádám,že bych asi měl jít domů, nebudu tu čekat na někoho, kdo stejně nepřijde. Vylezu ze třídy a zamknu ji po sobě, klíče nechám na vrátnici a pomalými kroky se vydám domů. Jediná dobrá věc na tom doučování je to, že už jsou všichni pryč. Není tu nikdo, kdo by mě otravoval, kdo by se mi posmíval nebo mě chtěl zmlátit. Až do nedávna jsem byl jedním z těch neviditelných studentů, u kterých zjistíte jejich existenci až v tu chvíli, kdy projíždíte staré fotky ze školy a nikdo si nemůže vzpomenout na vaše jméno, nebo když přijdete na sraz a lidi jsou jako hele ten s námi chodil do třídy? Nikdy jsem nevyčníval až teda do teď, kdy se můj jediný kamarád Hyungwon, který chodí do jiné školy rozhodl, že mi obarví vlasy na blond. Bylo by to fajn, kdybych nebyl v obličeji bledý a nenosil černé věci. Sice mi říkal, jak moc mi to sluší, ale já vím, že lidi ve škole si o mě šeptají, říkají mi Emo a dělají si srandu z toho, že si doma podřezávám ruce. Není to výjimkou, že chodím do školy v kapuci a se sluchátky, abych aspoň nějak uchránil svůj svět před jejich řečmi.

Vždycky jsem měl dobrý prospěch, ale jelikož mám rád matiku, tak jsem vždy jel na výbornou, proto mě ani moc nepřekvapilo, když mě učitelka poprosila o doučování jednoho ze studentů. Ale nečekal jsem, že by to byl zrovna Yoo Kihyun. Na naší škole a myslím, že i mimo ní, je dost známý, kolují o něm různé řeči a já si troufám říct, že minimálně polovina jsou pravda. Takže na jednu stranu jsem rád, že nepřišel. Jsem totiž hrozný srab, v životě jsem se nepral, nikomu jsem nedal ani facku a na nikoho jsem nezvýšil nikdy hlas, proto se snažím těmhle lidem vyhýbat.

Po dlouhé cestě dojdu domů a otevřu dveře.

"Jsem doma." pronesu do prázdna, je to spíš rutina než cokoliv jiného, nikdo mi stejně nikdy neodpoví. Moji rodiče jsou pryč. Matka utekla s nějakým chlápkem z baru bůh ví kam a otec to nevydržel a za naše poslední peníze si koupil letenku a odcestoval do Ameriky. Měl jsem jenom babičku s dědou, kteří mi pomohli pořídit si malý byt dál od centra a v trochu pochybné čtvrti, ale můžu to nazývat domovem. Je to někde, kde se cítím bezpečně a sám sebou.

Unaveně se svleču a skočím si do sprchy, hned po tom, co se převléknu padnu do postele a zapnu si nějaký film, co dávají, ale moc ho nevnímám, spíš se nechám unášet hlasy lidí, co jdou z ní, nepřijde mi ten můj byt pak tak moc prázdný.

"Aaah, už nemám žádný pečivo na zítra?" prohrábnu si vlasy, když vstanu z postele, kterou tvoří matrace na zemi, která slouží jako můj gauč i postel. Přemýšlím, že si něco koupím až ráno, ale povzdechnu si a hodím si přes pyžamo kabát a vyběhnu ven. Třeba budou mít v nonstopu nějaký chleba nebo třeba suchary. Nerad chodím v noci ven, nebo spíš v téhle čtvrti. Potulují se tu dost divní lidé a nemám z nich zrovna dobrý pocit. Když naštěstí v obchodu měli chleba a po dlouhém stání u pokladny, kde kluk o něco starší než já hrál online hru a já musel počkat než mu skončí zápas, aby mi to mohl namarkovat vyjdu ven a zrovna kolem mě proběhne parta lidí. Strčí do mě tak že zavrávorám a spadnu na zem. Nezastavuji se a utíkají a já se podívám na zem, když jednomu z nich vypadla peněženka. Vezmu ji do ruky a chci jí vrátit, když přiběhne ke mě nějaká paní a podívá se na mě.

"Mladý muži, to je moje peněženka." zadívá se na mě sotva popadá dech.

"Aaa-h, jasně, byla tady na zemi." usměju se a peněženku jí podám. Usměje se na mě a vtiskne mi do ruky dvě stovky, které dlouho odmítám.

"Nechte si je a moc děkuju." usměje se na mě a odejde. Pokrčím rameny, a když odcházím všimnu si, jak se na mě z poza rohu divá ta banda lidí. Přidám do kroku a rychle doběhnu domů a na několikrát se zamknu.

Po tom, co si připravím jídlo na zítra spokojeně jdu spát.

****

Když skončí vyučování, tak si sednu zase do prázdné třídy a čekám na někoho, kdo stejně nepřijde...doufám.