To build a Home ✓ || Changki

7

Kihyun

Setřu si krev ze rtu, když se jako parta rozběhneme každý jinam a já doběhnu na bezpečné místo. Věděl jsem, že okrádat party lidí je těžší...bylo nás víc, ale i oni se uměli bít, což nám to trošku zkomplikovalo. Ale skoro tu bolest toho roztrženého rtu ani necítím. Spíš si víc natáhnu kapuci a hlavou se opřu o zeď. Musel jsem ty poznámky vyhodit. Měl je tak krásně udělané a já věděl, že jestli je uvidí a já řeknu, že je to moje, tak je roztrhají a spálí. Takhle jsem je jen odložil, takže se rozběhnu ke škole. Už začíná přituhovat, od pusy mi jde kouř, když dýchám a cítím, jak mi mrznou ruce, tak si je zastrčím víc do kapes, abych je zahřál. Dojdu ke škole a rozhlédnu se, když vidím, že nikdo nikde není, tak začnu prohledávat popelnici. Ty poznámky tu nejsou. Nějakou chvíli mi trvá, než to hledání vzdám a uznám, že tam ty poznámky prostě nejsou. A pak...mi to dojde, asi. Changkyun šel za mnou...jestli viděl, jak je vyhazuju...asi si je vzal, určitě si s tím dal tolik práce. Ale...je to tak lepší, lepší je ať mě nenávidí...kdyby věděli, že to bylo od něj...že s ním chodím na doučování...neschytal bych to já, ale on...v takových partách jako jsem já neplatí zrovna mírná pravidla. A už vůbec tu neplatí mírné tresty, porušování daných věcí, co jsou ve skupině...se rovná skoro sebevraždě, minimálně dvoutýdennímu pobytu v nemocnici. O mě nejde, ale nechci, aby se stalo něco jemu. Vlastně...proč to nechci? Ani jsme si neřekli, že jsme kamarádi...vlastně jsme si toho celkově moc neřekli, jen...spolu trávíme čas, jen mě doučuje...a on by určitě nechtěl za kamaráda někoho jako jsem já. A tak se loudám zpátky tam, kde je mi souzeno složit hlavu a nechat své tělo a mysl odpočinout. 15 minutová cesta mi zabrala hodinu, ani nevím, jak moc jsem se loudal a kolikrát jsem se jen tak zastavil a zíral do prázdna. Odpadne mi hodina, takže dojdu do třídy, kde máme doučování, asi tu budu dneska dřív. A tak hypnotizuju hodiny nad tabulí, čas jako by najednou byl nekonečný, vůbec to neutíká a čas se nikam neposouvá. A pak slyším otevření dveří, tak k nim otočím hlavu. Changkyun se na mě ani nepodívá, jen špitne něco na pozdrav. Vidím, jak křečovitě svírá tašku a k lavici, která je naproti mě se šourá. Ranil jsem ho tím, že jsem ty poznámky vyhodil...to jde vidět na první pohled. A já vidím, že je má u sebe, když je vytáhne z tašky společně s ostatními věcmi. "Changkyun...." začnu opatrně, zakroutí hlavou a víc si stáhne kapuci a víc sklopí hlavu. "Měl jsi to říct hned, že je nechceš...já se snažil, strávil jsem tvořením těch poznámek celý víkend a doufal jsem, že se ti budou líbit...mělo mi dojít, že pro tebe to bude odpad." trpce se usměje. A já vidím a můžu skoro i cítít, jak moc jsem ho svým chováním ranil. Kdyby jen věděl, kdyby jen mohl vědět, jak je to všechno těžké...pro mě. "Takhle to není." zakroutím hlavou a vyloudím ze sebe konečně po chvíli větu. "A jak teda?" zvedne ke mně trochu hlavu, nevím proč, ale donutí mě to k úsměvu...tváří se tak bojácně. Jako když se před vás postaví štěně a snaží se tvářit, že vás chce pokousat. "Přijde ti něco k smíchu?!" všiml si toho, jak se mi na tváři objevil úsměv. "Biane," snažím se vrátit k pocitu vážnosti této situace. "nechtěl jsem tě vyhodit...a nemůžu ti to vysvětlit...je tolik věcí, co ti nemůžu říct, ale věř mi, že je to pro tvoje bezpečí." řeknu vážně."To je fuk, musíme se učit." zakroutí hlavou a utne mě, když chci mluvit dál. "Nemusíš si kvůli mě vymýšlet žádný výmluvy, já jsem na tohle zvyklej." utne mě znovu, když chci začít znovu. Sklopím hlavu a...jeho bolestný výraz mě donutí, abych s tím přestal a poslouchal jeho výklad. A já najednou někde, uvnitř mé hrudi, cítil, jak moc bych chtěl, aby mi rozuměl. Uvědomil jsem si, že nejsem až tak silný, jak jsem si myslel...myslel jsem si, že vedle sebe nikoho nepotřebuju, že všechno zvládnu a se vším se poperu sám, ale...od té doby, co jsem ho poznal, už si tímhle vůbec nejsem jistý...a více si nejsem jistý tím, jestli chci, aby on byl úplně sám.