To build a Home ✓ || Changki

11

Kihyun

Ztuhle stojím a zírám na Changkyuna na zemi. Tohle ne, tohle se nemělo stát. Neměl to být on, neměl být tím, koho mám zmlátit. "Vychutnám si ho sám." kývnu na ně, sundám si kapuci a prohrábnu si vlasy. Tvářím se namyšleně jako bych byl ten nejlepší na světě. Tuhle masku používám tak často, že se divím, že se nestala částí mě. Neodejdou jen tak, já to vím. Vím to, a proto si kleknu k Changkyunovi a za mikinu ho vytáhnu na nohy. Musím se tvářit tak jako vždycky...musím. "Zaječ nebo je po nás." šeptnu mu do ucha, když ho zvedám. Udělám to tak, aby to vypadalo, že ho přirazím silou ke zdi, spíš ho jen o zeď opřu. Nechápavě a odmítavě se na mě dívá, ale nakonec vyjekne, myslím si, že tu bolest ani nemusel hrát vzhledem k tomu, že do něj oni už několikrát kopli. A já myslel a doufal, že můžu být tím, kdo ho bude chránit a kdo zabrání tomu, aby se mu něco stalo. Přes rameno se ohlídnu, zalezli pryč dovnitř, ještě chvíli Changkyuna držím naraženého na zdi, když mám jistotu, že se nedívají, tak ho pustím a chytím ho za ruku. "Nezastavuj, na nic se neptej a utíkej se mnou." šeptnu a rozběhnu se s ním, pevně ho držím za ruku a zapomenu si nasadit kapuci, když se ho snažím co nejrychleji dostat pryč od nich. Zastavím až před jeho domem, kde jeho ruku pustím a snažím se vydýchat ten běh. Semkne ruce pevně k sobě a zády se opře o dveře do bytu. "Nesmíš chodit takovýma ulicema..." starostlivě se na něj zadívám. "Nešel jsem...počkali si na mě tady..." uhne pohledem. "Kyunnie, já...nevěděl jsem to." natáhnu k němu ruce, ale přikrčí se. Kdo by se mě taky nebál? Sklopím hlavu a pomalu začnu ruce stahovat zase dolů. "Nechtěl jsem nikdy žít takhle...po tom co máma umřela a otec se mě zřekl je ulice jediný místo, kde můžu být...a tohle je jediný, co můžu dělat, abych se uživil...dobrovolně bych to nikdy nedělal." sklopím hlavu. Snažím se nevypadat, že jsem tak naměkko jak jsem. "H-Hyung, promiň." cítím, jak se mu třepe hlas a ucítím jeho ruce na mých ramenou. "n-nevěděl jsem, že je to takhle." roztřeštěně se na mě zadívá. "nechceš jít dovnitř?" pokusí se usmát. "Nechci otravovat." zakroutím hlavou. "Neotravuješ, tak pojď." chytí mě za ruku a táhne mě dovnitř, usměju se a nechám se vést. Zavede mě do malého podkrovního bytečku. "Není to tu nic moc, víc si nemůžu dovolit." plaše se zasměje. "Je to tu krásný." upřímně se usměju, mnohem krásnější, než tam, kde bývám já, je to všude. Rozhlídnu se a usměju. "Hm?" zamrkám na něj, když se na mě dlouze zasekne pohledem."J-Ještě jsem tě neviděl bez kapuce." podrbe se v zátylku, zasměju se, dojdu k němu a stáhnu mu kapuci."Já tebe taky ne." začnu si ho prohlížet a tak nějak...nechápu, proč si z něj všichni dělají srandu? Byl roztomilý a ty blond vlasy k němu nějakým způsobem seděli. A my si společně lehli na jeho matraci. "Není to moc pohodlné, ale já jsem s tím spokojený." slyším v tichu a tmě, jak se lehounce zasmál."Jsem zvyklý na horší." pronesu tiše a zahrabu se do deky. "Biane já...myslel jsem, že horší to být nemůže." slyším, jak se trochu zarazil. "To je dobrý, Kyunnie. Dobrou noc." nahmatám jeho hlavu, abych ho pohladil po vlasech. Jak jsem si myslel, už nemůžu zpátky. Nezvládnu to bez něj a vůbec nechápu proč. Ale jedno vím, že takhle už to dál nejde. Musím se vším něco udělat, hned zítra, dál už to takhle opravdu nemůže být. Já...nevím proč, mám pocit, že když...když budeme s Kyunniem spolu, tak že to zvládneme. Nějak. Ani nevím, kde beru tu jistotu, ani nevím, jestli to Kyunnie taky chce takhle? Ale..."Musíme to doučování odložit, musím si něco vyřídit, hm?" dojdu za ním, když nám skončí škola a usměju se. "Ale přijdu pak k tobě, dobře?" přikývne a rozloučíme se. Jsem nervózní, ale nesmím to na sobě dát znát, když jdu do naší skrýše. Nechám si svolat všechny, hlavně mého dá se říct zástupce...ten, kdo by v případě potřeby byl leaderem místo mě. A řeknu jim, že chci odejít z party. "Kihyun...nezapomněl jsi doufám, že nejde jen tak říct a odejít, že ne?" dojde ke mně s vražedným pohledem a na ruce má boxera. Věděl jsem to, jen jsem doufal, že třeba budu mít štěstí a nechají mě odejít normálně. "Nezapomněl." odpovím bez známky jakéhokoliv strachu. Dá mi s boxerem pěstí a já se skácím na zem a vyflusnu krev. Nesmím ukázat slabost. Těžce, ale i přesto se zvednu. "Budeš litovat toho rozhodnutí, jestli si to nerozmyslíš." vážně se na mě zadívá, uchechtnu se. "Nerozmýšlím si svoje rozhodnutí." zakroutím hlavou. Chvíli se dokážu jejich útokům bránit a vracet jim je, ale když se na mě vrhnou všichni, tak se neubráním a oni mě připoutají k židli. "Tohle se nedělá, Kihyun, rodina se neopouští." dá mi pěstí do břicha, zalapám po dechu a znovu vyflusnu krev. "Nejste moje rodina." vážně se na něj zadívám. "Ne? Pamatuješ si ten den, Kihyun?" zasměje se. "Ten den, kdy jsem ti zachránil život, když jsi přespával a byl na ulici...pak si tě vyhlídl ten gang X...chtěli si z tebe udělat děvku, Kihyun, znásilňovali by tě dokud bys nezdechl a já tě zachránil, zachránil jsem ten tvůj posranej život a tímhle se mi odvděčuješ?!" kopne do mě a i s židlí mě odkopne. "JÁ tě všechno naučil, aby ses uměl bránit, abys uměl krást, abys dokázal lidem nahánět strach...odsud živej neodejdeš, pokud ti to ještě nedošlo." vážně se na mě zadívá a i s židlí mě zvedne ze země a hned na to mi dá znovu pěstí. Kyunnie, biane...slíbil jsem, že přijdu brzo...že za tebou přijdu domů, ale...asi si budeš zase myslet, že jsem lhal...asi mě budeš zase proklínat, ale to...nevadí, Kyunnie...jediný, co chci, abys byl šťastný a měl klid...nevím, jak...nevím, jestli mě nechají žít, ale i kdyby to, že se k tobě domů doplazím mělo být to poslední, co udělám...tak to udělám...to ti slibuju.