Don't be afraid of me (TVD/TO)

Be Careful...

Byla jsem v nemocnici, když mi zavolala Jenna. Byla jsem pryč už hodně dlouho a tak mi došlo, že se musela začít strachovat. Zápěstí jsem měla už v sádře. Potvrdilo se, že ji mám zlomenou a nejméně měsíc ji budu muset mít v klidu. Jen jsem si povzdechla a vzala mobil do zdravé ruky. Pak jsem si ho přiložila k uchu.
„Jenno?" Zamumlala jsem ještě trochu otřeseně.
„Jsi v pořádku? Kde vůbec právě jsi?" Uslyšela jsem, jak se jí ulevilo.
„Jsem v nemocnici... Ale neboj se, jsem v po pohodě." Stačila jsem říct, než Jenna stihla něco vyhrknout. Chvíli bylo ticho, jak si asi snažila utřídit myšlenky.
„Co se stalo? Někdo tě napadl?" Řekla tiše.
„No... Vlastně jo. Jeden chlap si myslel, že jsem někdo jiný a tak mi zlomil ruku." Zamumlala jsem a sklopila oči, i když jsem věděla, že mě neuvidí. Stále mě ta vzpomínka děsila. Nebyla to moje chyba, jen jsem měla smůlu... Ostatně jako vždy.
„Mám za tebou dorazit?" Vyhrkla a já už tak nějak podvědomě věděla, že si začíná balit věci do své kabelky.
„Ne, to je v pohodě. Za chvíli jsem doma, zvládnu to." Odpověděla jsem a znovu si povzdechla. Bylo mi jasné, že se teď bude Jenna strachovat na každém mém kroku.
„Dobře... Ale slib mi, že to řekneš policii. Muž, co jen tak láme holkám zápěstí není snad ani muž."
Musela jsem se nad tím pousmát.
„Tak dobře. Tak zatím." Mobil jsem odtáhla od ucha a típla hovor.

Vyšla jsem z nemocnice a rovnou zavolala na policii. Ujistili mě, že vyhlásí pátrání. Poděkovala jsem jim a vyrazila domů.

Když jsem přišla před náš dům, vešla jsem dovnitř a hned mě přišla obejmout Jenna. Překvapeně jsem hekla a málem mě porazila.
„Díky bohu... Víš, že jsi mohla skončit hůř, než jen se zlomeným zápěstím!?" Vydechla Jenna částečně vyčítavě, částečně úlevně.
„Jo, vím to moc dobře." Zamumlala jsem a objetí jí oplatila jen jednou zdravou rukou. Tu druhou jsem nechávala v bezpečném odstupu od Jenninýho pevného obejmutí.

Konečně mě má teta pustila a podívala se na mně.
„Opravdu ti nic není?"
„Vážně nic, kromě té ruky. Možná jsem ještě otřesená, ale zvládnu to."
Přikývla jsem a pousmála se. Jenna byla někdy možná až moc ochranitelská, ale nedivila jsem se jí. Vím, že to má těžké.
„Fajn. Tak... Budeš jíst?" Zamumlala opatrně.
„Ne, nemám hlad... Ale asi si spíš půjdu lehnout. Dost mě to všechno unavilo." Podívala jsem se jí do očí a pak vzala její ruku do své zdravé.
„Bude to v pohodě, Jenno." Řekla jsem ještě, protože jsem v jejích očích viděla stále náznak strachu o mně. Ta jen přikývla a jemně vykroutila svou ruku z mé.
„Dobře." Zamumlala tiše a šla zpět do obýváku, kde měla rozkoukaný film. Jen jsem zavřela vchodové dveře a vyrazila do svého pokoje. Tam jsem se zavřela a podívala se na stůl. Přemýšlela jsem, jestli bych si něco nezapsala do deníku, ale nakonec jsem se na to vybodla. Neměla jsem na to náladu. Zalezla jsem si do postele ještě oblečená a zachumlala se do peřin. Neuběhlo ani pět minut a ponořila jsem se do říše snů.

~~~~~~~~~~~

Probudila jsem se v noci. Poznala jsem to jen díky tomu, že venku byla tma a svítila tam pouliční lampa. Neměla jsem žádné noční můry... Vlastně se mi nezdálo vůbec nic. Tak proč jsem se probudila? Podívala jsem se na displej na mobilu: 2:36. To mi ještě scházelo se probudit takhle v noci.
Cítila jsem, jak mám vyprahlo v krku a tak jsem se zvedla a zamířila do kuchyně. Když jsem otevřela dveře do mého pokoje, uviděla jsem, že se tam ještě pořád svítí. Nebo jen chvíli.

Opatrně jsem sešla do kuchyně, kde nikdo nebyl. Napadlo mě, že možná Jenna jen zapomněla zhasnout. Natočila jsem si vodu do skleničky a zhluboka se napila. Najednou jsem uslyšela zvonek. Trhla jsem sebou, protože jsem samozřejmě nic takového nečekala. Odložila jsem skleničku a zmateně se chvíli dívala na dveře. Nikoho jsem v tuhle hodinu nečekala a jen jsem doufala, že to není třeba Jeremy, nebo nějaký jeho kamarád. Pomalu jsem k nim přešla a odemkla dveře. Jenna nikdy nenechávala na noc odemčené dveře. Otevřela jsem je a vzhlédla. Uviděla jsem tam toho muže, co mi zlomil ruku. Nenuceně jsem couvla a zlomenou ruku si schovala za záda. Ten muž se jen usmál.
„Doufám, že neruším." Promluvil. Cítila jsem z jeho hlasu jisté nebezpečí. Vzchop se, Eleno! Řekla jsem si v duchu a narovnala se.
„Má vám vůbec cenu odpovídat, že ano? Pokud vím, je půl třetí ráno a vy tu nemáte co dělat." Zavrčela jsem bojovně. Rozhodně jsem se nehodlala vzdát v téhle slovní potyčce. Postřehla jsem v jeho očích náznak překvapení, který ale hned nahradil vztek.
„Nechtěl jsem vám zlomit ruku, ale bohužel se tak stalo." Ucedil mezi rty a bylo vidět, že se přemáhat, aby zůstal v klidu stát. Pak jsem si ale všimla, že má jednu ruku nataženou za rám dveří a stěnu. Zmateně jsem zamrkala.
„Teď ale půjdeš se mnou, lásko."
Řekl ten chlap a sledoval mě, jako ostříž.
„Jo, to zrovna." Odfrkla jsem si a chtěla zavřít dveře, když mi mezi ně a práh dál nohu.
„Pokud nepůjdeš, tvoje teta zemře." Spokojeně se usmál. Ruku, kterou měl za stěnou vytáhl a s ní i tetu Jennu. Zalapala jsem po dechu. Samozřejmě jsem nechtěla, aby se jí něco stalo. Vypadala dost vyděšeně, ale nevydala ani hlásku, což mi přišlo dost zvláštní.
„Proč tohle děláte?" Vyděšeně jsem těkala pohledem mezi tím chlapem a Jennou.
„Protože chci." Pokrčil rameny. „Tak co?"
Chvíli jsem mlčela a pak poraženě přikývla. „Tak dobře..." Špitla jsem. Byla jsem rozhodnutá zachránit ji, i kdyby to mělo stát můj život.

Ten muž se vítězoslavně usmál a postrčil Jennu, aby šla dovnitř do domu. Hned jsem ji objala.
„V pořádku..." Zašeptala jsem, protože jsem cítila, jak začíná vzlykat. Nedivila jsem se tomu. Nakonec jsem ji pustila a vyšla z domu. Vzdorně jsem se podívala na toho muže.
„Fajn... Co se mnou hodláte teď dělat?"
Řekla jsem a snažila se, aby se mi nezlomil hlas. Dost jsem se ho bála.

„Nevykej mi už, můžeme si tykat. Mimochodem, mé jméno je Niklaus, ale ty mi klidně můžeš říkat Klaus, lásko." Usmál se a zavřel za mnou dveře. Snažila jsem se ignorovat to oslovení.
„A co hodlám dělat? Líbíš se mi. Proto tě vezmu k sobě domů." Usmál se na mně. Mě to spíš připomínalo úsměv Grinche.

„Jo, ale ty se nelíbíš mě." Zamumlala jsem a přistihla se, že si částečně lžu. Sakra, na co to myslím?
„Měla bys vědět, že já dostanu vždy to, co chci." Ušklíbl se a vzal mě za zdravou ruku. Vyrazil od mého domu pryč a mě v podstatě táhl za sebou.
Takhle jsem si svůj den opravdu nepředstavovala...