Don't be afraid of me (TVD/TO)

Where Is He?!

*O dva dny později*

Seděla jsem v křesle a četla si jednu velmi zajímavou knížku. Najednou jsem za sebou někoho ucítila. Nijak jsem se ale nepohnula.
„Co čteš?" Uslyšela jsem známý hlas.
„Zajímavou knížku." Odvětila jsem prostě. Pak jsem ucítila na ramenou jeho ruce. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj tak, že jsem zaklonila hlavu.
„Jdi si po svém a nech mě číst." Ušklíbla jsem se.
„Co? Ty mě tu nechceš?" Nadzvedl obočí, ale ruce pryč nedal.
„To jsem neřekla. Zkrátka se chci soustředit na knížku." Odpověděla jsem. On se jen ušklíbl. Nakonec mě pustil. Já jsem ale knihu zavřela a otočila se na něj.
„Pozdě. Soustředění je pryč." Řekla jsem a zazubila se.
Klaus znovu nadzvedl obočí a nic už neřekl. Pak se ke mně nahnul a políbil mě. Já mu polibek hned oplatila. Úsměv se mi rozšířil. Pak jsem se odtáhla. Podívala jsem se na hodiny. Bylo už půl třetí.
Jak ten čas letí. Pomyslela jsem si a zvedla se. Podívala jsem se na něj a úsměv mi trochu poklesl. Pořád jsem musela myslet na Mikaela. Můj hlavní cíl byl najít ho a nejlépe ho zabít.
„Už se ví, kde je Mikael?" Zamumlala jsem a postřehla jsem, jak sebou Klaus nepatrně cukl.
„Ne..." Řekl nakonec. „Asi našel nějakou čarodějku nebo čaroděje, co ho ukryl." Zamumlal a já si povzdechla. Sklopila jsem hlavu. Klaus mi ji ale nadzvedl prstem a donutil mě tak, podívat se mu do očí.
„Nemusíš se bát, najdeme ho." Pousmál se a pak spojil naše rty. Neodporovala jsem a polibek mu oplatila. Takhle mě dokázal uvolnit a on to věděl.
Přivřela jsem oči a dala mu ruku na tvář.
Najednou mě ale vzal do náruče a upíří rychlostí mě přenesl k sobě do ložnice. Postavil mě na nohy a já se na něj podívala. Trochu jsem se od něj odtáhla.
„Niklausi Mikaelsone. Doufám, že s nekalými plány na můj účet jste skončil." Uculila jsem se a nadzvedl a jsem obočí.
On se jen tajemně usmál. „To bych si nedovolil." Zašeptal.
Kousla jsem se do rtu. Pak jsem ho objala okolo krku a spojila jsem znovu naše rty. Zavřela jsem oči úplně. Klaus vůbec neprotestoval. Začal mě hladit po bocích, až mi z toho vyhrnoval tričko. Slabě jsem ho kousla do rtu. Když se dotkl mé kůže, málem jsem se pod jeho dotekem rozpadla. Byla jsem teď hrozně rozvášněná. Nedokázala jsem se ovládat. Ani jsem si to pořádně neuvědomila a už jsem ležela na posteli na zádech a nade mnou byl Klaus. Ani jsme nerozpojili rty. Na chvíli jsem se od něj odtáhla a stáhla mu tričko. On udělal mně to samé. Vůbec jsem se nebránila. Takhle to pokračovalo až do samého vrcholu, kdy jsme byli oba dva, jako Adam a Eva...

Po dvou hodinách

Už klidně jsme leželi na posteli. Měla jsem hlavu na jeho hrudi a měla jsem zavřené oči. Slabě jsem se usmívala. Klaus mě hladil po holých zádech. Vnímala jsem jeho klidný dech a poslouchala jsem tep jeho srdce.
Leželi jsme takhle asi půl hodiny a odpočívali jsme, když najednou Klaus otevřel oči a schoval nás pod deku. O vteřinu později vešel dovnitř Elijah.
„Co chceš?" Zavrčel Klaus. Já jsem radši mlčela, jen jsem si tiskla deku k sobě. Elijah se nejdřív podíval na mě, pak na Klause.
„Před sídlem je čarodějka. Říká, že ví, kde je Mikael." Zamumlal nevzrušeně. Pak zavřel dveře a odešel pryč. Klaus se na mě podíval.
„Zůstaň tady. Hned to vyřeším." Zamumlal a vstal. Rychle se oblékl a vydal se pryč. Já jsem to chtěla ale vidět, tak jsem se taky oblékla a rozběhla se za ním.
Uviděla jsem nějakou drobnou čarodějku. Vypadala celkem vyděšeně. Klaus už se s ní o něčem bavil. Pokusila jsem se nasadit svůj supersluch. Slyšela jsem, jak čarodějka promluvila něco ve smyslu, že ví, kde Mikael je, ale neřekla to přímo. Pak jsem sebou trhla, když Klaus vykřikl, ať jí řekne, kde je. Jí to na klidu taky nepřidalo. Trochu couvla a zamumlala, že pokud to řekne, zemře.
„Ne, ty nezemřeš jeho rukou. Zemřeš mou, pokud mi to hned neřekneš!" Vyjel na ní znovu Klaus. Došlo mi, že musím zakročit, nebo to skončí špatně. Rychle jsem k nim došla. Podívala jsem se na Klause.
„Nech to na mně." Zamumlala jsem. On se na mě zlostně podíval.
„Řekl jsem ti, ať zůstaneš nahoře. Laskavě se tam vrať." Zavrčel na mě. To mě celkem naštvalo.
„Hele, ty mi nebudeš říkat, co mám dělat." Zabručela jsem. „Nech mě s ní promluvit."
Klaus se na mě chvíli díval. Pak ale svolil.
„Fajn." Zavrčel a odešel. Já jsem se podívala na tu čarodějku.
„Ahoj, jsem Elena." Pousmála jsem se. Viděla jsem, že se trochu uklidnila, ale ještě rozhodně nebyla zcela klidná.
„Tak... Řekneš mi prosím, kde je Mikael? Slibuji, že ti nic neudělá." Řekla jsem pomalu a sledovala ji. Viděla jsem, že se jí pořád moc nechce.
„No..." Začala pomalu, „Schoval se nedaleko New Orleans v jedné vesnici v domě, kde vyvraždil rodinu... Já jsem ho skryla kouzlem, ale... On zjistí, že už nebude zakrytý... Bude mě chtít zabít..." Začala panikařit. Rychle jsem si ji přitáhla do objetí, i když jsem ji vůbec neznala. Cítila jsem, že to potřebuje.
„Neboj... Nenajde tě..." Zamumlala jsem. Chvíli jsem ji držela v objetí. Potom jsem se odtáhla. Podívala jsem se jí do očí.
„Pomůžeš nám tedy?" Zamumlala jsem.
„Dobře..." Řekla nakonec a já se usmála.
„Tak pojď k nám dovnitř. Odhalíš nám ho a my tě pak ochráníme, jo?" Řekla jsem na útěchu a ona znovu kývla. Pak jsem ji vzala dovnitř. Zavedla jsem ji do obýváku. Posadila jsem ji na židli a pak jsem zavolala Klause s Elijahem. Vše jsem jim v rychlosti vysvětlila. Oni se jen mlčky podívali na tu čarodějku. Potom jsem se k nim přidala. Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale Klaus mě předběhl.
„Tak začni." Pronesl a čarodějka se potom do toho pustila.

Zdravím, tak po dlouhé době jsem tu s další kapitolou. Snad se bude líbit. Bohužel, většinou zapomínám psát další kapitoly, tak mě prosím nezabíjejte, jednou za čas prostě kapitoly budou vycházet :D
Díky za trpělivost