Don't be afraid of me (TVD/TO)

Welcome Home

Po chvíli jsme došli k němu domů. Celou cestu jsme oba mlčeli a kontrolovala jsem, jestli se na mě dívá. Samozrejmě, že ano.

Pustil mi ruku a odemkl. Věděla jsem, že nemá smysl utíkat. Vypadal dost namakaně a došlo mi, že by mě dohnal během pár vteřin, jelikož jsem nebyla zrovna dobrá běžkyně. Klaus vešel dovnitř a já se vydala váhavě za ním. Když jsem vešla dovnitř, Klaus se na mě otočil a usmál se.
„Vítej doma, lásko." Řekl a zavřel dveře za mnou. Zamrazilo mě v zádech, ale než jsem stačila odpovědět, Klaus se otočil a podíval se na nové příchozího, který stál asi deset kroků od nás. Ani jsem si nevšimla, že by sem někdo přišel.
„Jak vidím, bratře, tak jsi ji našel." Pronesl ten muž. Byl elegantně oblečený a udržoval kamennou tvář. Sledoval mě i Klause.
„Ano, našel." Přikývl Klaus a chytil mě znovu za zdravou ruku, tentokrát ale jemněji. Při tom dotyku jsem sebou trochu trhla. Necítila jsem se tu moc dobře. Zhluboka jsem se nadechla.
Jen klid, z toho se dostaneš, holka. Pomyslela jsem si a oplácela tomu muži naproti pohled.

„Takže co bude dál?" Zamumlal ten muž a povzdechl si.
„Co by? To jsou mé plány. Nemusíš se o ně zajímat." Ušklíbl se Klaus a vyrazil se mnou do chodby, kde byly pokoje. Obešli jsme Klausova bratra, který nás neustále pozoroval, ale nic už neříkal. Běhal mi při tom mráz po zádech. Když jsme došli do jednoho pokoje, zavřel za námi a otočil se na mě.
„Kdo to byl?" Vyhrkla jsem dřív, než jsem se dokázala zastavit. Klaus se jen ušklíbl.
„To byl můj bratr, Elijah." Řekl jednoduše a pokrčil rameny.
„Mimochodem, zde budeš přespávat." Uculil se a já se mírně zamračila. Pak mi došlo, proč se tak blbě tlemil.
„Ne! Nebudu s tebou v jedné posteli!" Vyjekla jsem a trochu couvla. Přitom jsem narazila nohama do kraje postele a málem na ní sletěla. Klaus se zasmál.
„Myslím, že to není na Tobě, lásko." Šklebil se od ucha k uchu a pomalu se začal přibližovat. Srdce mi bilo, jako o závod a vyděšeně jsem ho sledovala. Dala jsem ruku před sebe na obranu.
„Už ani krok!" Vydechla jsem zděšeně. Jenže on se ani nezastavil. Nakonec byl až těsně přede mnou a díval se na mě. Nic lepšího mě nenapadlo, než zvednout zdravou ruku a rychle ho praštit do obličeje. Bohužel mi ruku chytil, až se mi zdálo, že to bylo během nanosekundy. Držel mi pěst a jen se víc usmál.
„Nic takového, zlato." Zabručel a pustil mi ruku. Pak mě shodil na postel a já vykníkla. Bála jsem se, co přijde teď. Jenže on jen poodstoupil a podíval se na mě.
„Ne, že se budeš snažit utéct, mrško. Víš pak, co by se stalo..." Uchechtl se vyšel ven ze dveří. Zavřel je za sebou a zamkl. Já se konečně dostala z postele a sesunula se na zem. Opřela jsem se zády o postel a složila hlavu do dlaní. Hned mi začaly téct proudy slz po tváři.

Asi hodinu a půl jsem tam takhle seděla, než jsem se vzpamatovala. Pomalu jsem se zvedla. Klepala jsem se po celém těle. Přešla jsem k jedinému oknu, co byl v pokoji a otevřela ho. Uviděla jsem naproti sobě strom, kterému větve sahaly až k tomuhle oknu. Úplně jsem zapomněla na Klausovo varování a vylezla na parapet. Odtamtud jsem se vyhoupla na větev stromu. Přitom jsem musela dávat pozor na zlomenou ruku, která mi teď dělala velký problémy. Zhluboka jsem se nadechla začala slézat. Po chvíli jsem se dostala na zem a měla jsem jen pár odřenin. Rozhlédla jsem se a když jsem se přesvědčila, že je čistý vzduch, rozběhla jsem se do ulic. V očích jsem měla slzy a myslela jsem jen na jediné... Dostat se do bezpečí domů. Nojo, ale jsem doma vůbec v bezpečí? A co ostatní? Běhalo mi v hlavě a čím dál víc mi docházelo, že jsem udělala chybu.

Byla jsem asi v půlce cesty, když jsem před sebou uviděla nějakou ženu. Stála přede mnou s rozpřaženýma rukama. Pak mě nějaká neviditelná síla srazila na zem. Ležela jsem na břiše, tváři k zemi. Něco mě tlačilo k zemi a pak jsem ztratila vědomí.

~~~~~~~~~~~

Probudila jsem se přivázaná k židli. Dost mě bolela hlava. Zasténala jsem a otevřela oči. Rozhlédla jsem se. Byla jsem v nějaké temné místnosti. Zkusila jsem se dostat z provazů, ale byly moc utažené. V jednu hrozivou chvíli mě napadlo, že mě Klaus našel a dopadl.
Tohle asi neskončí moc dobře...
Jen jsem si povzdechla a po tváři mi stekla slza. Pokud Klaus dodrží slovo, může být už Jenna po smrti.
„Haló?" Řekla jsem tiše a hned potom mě znovu rozbolela hlava, jako bych v ní měla střepy. Znovu jsem zavřela oči a snažila se zhluboka dýchat.

Asi po půl hodině - tedy já jsem měla pocit, jako by to byl celý den - čekání se naproti mě otevřely dveře. Znovu jsem zasténala a otevřela oči. Hlava mě pořád příšerně bolela. Podívala jsem se na člověka, co vstoupil dovnitř. Do obličeje jsem ale neviděla a tak jsem si jednu chvíli myslela, že je to opravdu Klaus. Pak ten člověk postoupil vpřed a já mu konečně uviděla do tváře. Jenže to nebyl Klaus. Dokonce to nebyl ani muž. Pořád jsem ale nemohla rozpoznat rysy té tváře.
„Konečně ses vzbudila." Promluvil ženský hlas a postavila se přede mě s rukama v bok.
„Můžeme začít." Přikývla a pousmála se. Až teď jsem si všimla, že má hnědé, vlnité vlasy. Stejnou barvu, jako mám já a obličej... To nemůže být pravda...
Vypadala stejně, jako JÁ! Rychle jsem zamrkala, ale můj zrak mě neklamal. Byla jsem to já.
„Kdo jsi?" Zamumlala jsem tiše a vyjeveně na ni zírala. Ta ženská se zasmála a obešla mě, takže jsem na ni neviděla.
„Nevím, proč bych ti měla tajit, jak se jmenuju. Jsem Katherine." Řekla s úsměvem a chytila mě za vlasy. Sykla jsem bolestí.
„A ty jsi Elena." Zašeptala mi do ucha a já sebou cukla. Srdce mi bilo jako o závod. Co mi udělá?

„Smůla je, že znáš Klause. Nebo spíš... Donutil tě, abys ho znala." Ušklíbla se. „Jsi pro něj dost důležitá. Ale nemysli si, že je to kvůli tvému vzhledu." Trhla s mými vlasy a zvrátila mi tak hlavu dozadu, až mi vhrkly slzy do očí. Zaskuhrala jsem.
„Tak... Co po mě chceš?" Dostala jsem ze sebe a dívala se na ni. Katherine naklonila hlavu trochu na stranu a pustila mi vlasy.
„Je to jednoduché. Klaus tě potřebuje kvůli tvé krvi. Jak vidíš, jsme úplně stejní. Jsme dvojnice, jenže mě použít nemůže, díky bohu." Ušklíbla se. „Utíkám před ním už hodně dlouho a ty mi posloužíš, jako výkupné." Obešla židli, na které jsem byla přivázaná a na tváři měla slizký úsměv.
„Ne... Nemůžu zpět k němu." Začala jsem se vzpírat a znovu cloumat provazy. Na bolest hlavy jsem úplně zapomněla. Musela jsem se odtud dostat pryč a to hned. Jenže Katherine se znovu jen zasmála a znovu se ke mě přiblížila.
„Možná je tvá krev opravdu dobrá. Nevím, nikdy jsem nezkoušela a krev své dvojnice." Uculila se a odhrnula mi vlasy z krku na záda. Proč to sakra dělá?
„A zkusit se má přece všechno, ne?" Zašeptala a sehnula se rty k mému krku. Pak jsem ucítila ostrou bolest na krku a vyjekla jsem. Zavřela jsem oči a jen si přála, aby tenhle zlý sen už skončil.