Don't be afraid of me (TVD/TO)

Farewell... (Part 1)

Byla jsem už pořádně vyhládlá. Měla jsem svěšenou hlavu a už jsem ani nedoufala, že mě tu někdo najde. Najednou jsem uslyšela, že v zámku chrastí klíč. Pomalu jsem zvedla hlavu 
a podívala se tím směrem. Když se dveře otevřely, nemohla jsem uvěřit, koho vidím. Klaus vešel dovnitř a rychle došel ke mně.
„Snad sis nemyslela, že tě tu necháme..." Řekl a prokousl si zápěstí. Přiložil mi ho k ústům. Já se do něj hladově zakousla. Když jsem se dostatečně napila, odtáhla jsem se a pomalu se s jeho pomocí zvedla.
„Jak... Jak jsi mě našel?" Řekla jsem zesláble. Spolu jsme se vydali ke dveřím.
„Nebylo to snadné. Ale Elijah-"
Klaus najednou utichl a podíval se vyděšeně na mě. Pomalu jsem se otočila a uviděla jsem, že za námi je Mikael. A Klausovi ze zad trčel kolík z bílého dubu.
„Ne!" Vyjekla jsem a kolík jsem vytáhla. Jeho tělo okamžitě zachvátily plameny a já musela ustoupit. Podívala jsem se zděšeně na Mikaela a spustily se mi slzy.

S trhnutím jsem se probudila a zmateně se rozhlédla.
Jen sen. Pomyslela jsem si s úlevou. Pořád jsem ale byla vyhladovělá a všimla jsem si, jak mi pomalu vysychá  kůže na rukou. Povzdechla jsem si. Zase jsem zavřela oči a odpočívala jsem. Nechtěla jsem se poddat, ale bylo to těžké.
Po dlouhé době ke mně přišel Mikael. Podíval se na mě a já se podívala na něho.
„Podle mých kontaktů už zjistili, kde jsme." Pronesl a mně poskočilo srdce radostí. Pak jsem se ale zase uklidnila, protože mi došlo, že by mi to jen tak neřekl.
„Co plánuješ?" Řekla jsem tichým, vyčerpaným hlasem. Mikael se usmál.
„To mi věř, že ti to neřeknu." Pronesl pohrdavým hlasem. Vůbec se mi nelíbilo, jak se tvářil.
„Co chceš? Proč mi to říkáš?" Vydechla jsem a pokusila se vstát, ale hned jsem zase spadla na zem.
„Protože už tady na světě dlouho nebudeš." Řekl ledabyle. Polkla jsem a rozbušilo se mi srdce strachem.
Pak mě Mikael zvedl na nohy a podepřel mě.
„Zabijí tě sami původní." Zašeptal mi do ucha a táhl mě z cely ven. Nebyla jsem schopna odporovat, ale poslední věta mě vyděsila natolik, že jsem nemohla nic říct. Vůbec jsem tomu nerozuměla a bála se, co se stane.
Odtáhl mě do velké místnosti a tam mě prostě pohodil na zem. Pokynul jednomu člověku - nebo jsem si aspoň myslela, že to je člověk pod ovlivněním - aby přinesl skleněnou nádobu s červenou tekutinou uvnitř. Mikael si ji vzal a dřepl si ke mně.
„Tahle zázračná voda je přímo z pekel. Jedna z nejhorších. Jmenuje se Agua infernal." Řekl a na tváři se mu roztahovalo škleb.
„Co... Co s ní chceš dělat?" Zašeptala jsem, i když mi to bylo jasné.
Mikael se jen usmál. „Naleju ti to do krku." Odpověděl a pocítila jsem úzkost a strach.
„Co mi to udělá?" Řekla jsem tiše. Mikael se podíval na tu tekutinu a zakroužil s ní.
„No, zatemní ti mysl. Úplně zapomeneš na to, že jsi kdy koho milovala a budeš poslouchat toho, kdo ti vodu podá. Ale to není vše..." Rozvyprávěl se a já už teď věděla, že je to špatně.
„Posílí tě natolik, že se můžeš vyrovnat s původním, ne-li budeš mít ještě větší moc. A to všechno, má drahá, použijeme spolu proti Niklausovi a ostatním." Zakončil to a znovu se podíval na mě. Srdce mi bušilo tak rychle, že jsem si myslela, že mi vyskočí z hrudi. Pak mi prudce zaklonil hlavu a nalil mi tu tekutinu do krku. Hrozně to pálilo, až mi vhrkly slzy do očí. Nezbývalo mi nic jiného, než to polknout. Zaječela jsem bolestí a zkroutila se na zemi. Pak se mi oči přeměnily na temně černou barvu. Zavřela jsem je a pohltila mě tma.

Probudila jsem se. Cítila jsem se jinak. Volněji... Ne... Spoutaněji. Najednou jsem ucítila krev. Otevřela jsem oči a zaměřila se na ruku, která byla přede mnou. Řekla z ní krev. Nenechala jsem se pobízet a zprudka se zakousla do zápěstí. Sosala jsem tu úžasnou, tmavě červenou tekutinu. Pak jsem uslyšela hlas. Byl zastřený mlhou, ale po chvíli jsem porozuměla.
„To stačí." Uslyšela jsem a i proti mé vůli jsem se odtáhla. Chtěla jsem víc, ale nemohla jsem se znovu zakousnout. Pomalu jsem zvedla pohled a podívala se na Mikaela. On se usmál a stáhl svou ruku. Když jsem ho viděla, ucítila jsem zvláštní klid.
Mikael vstal a nabídl mi ruku. Já jsem se ho chopila a vstala jsem taky.
„Teď mi pověz, víš, kdo je Niklaus Mikaelson?" Zeptal se a sledoval mě.
Já jsem odpověděla bez váhání: „Niklaus Mikaelson je tvůj nevlastní syn. Bastard, kterého je potřeba zabít." Zamumlala jsem a on ve zjevném uspokojení přikývl.
„Pomůžeš mi se ho a jeho sourozenců tedy zbavit?"
„Ano." Odpověděla jsem jednoduše. „Udělám, co budeš chtít." Dopověděla jsem a Mikaelův úsměv se rozšířil.
„To je dobře. Za chvíli totiž dorazí..." Řekl a kývl na jednoho člověka. Ten došel ke dveřím a otevřel je. Za nimi stála hromada upírů připravených k boji. Všem planuly oči vzrušením a krvežíznivostí. Všichni to byli nepřátele Niklause a jeho sourozenců... Všichni toužili je zabít a konečně se jim pomstít za to všechno, co jim udělali. Mikael si stoupnout vedle mě a podíval se na ně, stejně, jako já.
„...A tihle nám pomůžou." Dodal a pyšně se usmál.
„To je... Hodně upírů." Řekla jsem a podívala se na něj.
„Budou potřeba. I když jsme tu my dva, pořád to jsou čtyři původní." Řekl a pohled mi oplatil. Pak se zase podíval na ostatní.
Cítila jsem vzrušení. Chtěla jsem se pustit do boje. Chtěla jsem se postavit proti Niklausovi a zabít ho. Pak mi ale něco došlo.
„Klaus má ale kůl z bílého dubu. Jak ho chceme zabít?" Znovu jsem se na něj podíval.
„To bude tvůj úkol. Musíš od něj kolík získat. Pak už to půjde jako po másle."
Jen jsem přikývla. Svůj úkol jsem měla a hodlala jsem ho vyplnit. Pak jsem se podívala do odrazu ve skle. Viděla jsem, že mám oči dokonale černé. Možná mě to trochu zarazilo, ale pak jsem se otočila a podívala se před sebe.
Tvůj konec se blíží, Klausi. A nic mě od toho nemůže odradit.