Don't be afraid of me (TVD/TO)

Are You A Witch?

Následující den

Ráno mě probudil Klaus. Ležela jsem opět vedle něj, ale byla jsem tak zmožená, že jsem neodporovala. Ten odešel někdy brzy ráno, že jsem si toho nevšimla a kolem osmé vrazil pokoje.
„Vstávej, Eleno. Musíme vyrazit." Řekl hlasitě, že jsem se hned probudila. Otevřela jsem oči a pomalu se posadila. Měla jsem na posteli nějaké oblečení, opět od té záhadné Rebeky. Asi mi nehodlali kupovat nové věci. Klaus mezitím zase odešel. Povzdechla jsem si a začala se oblékat. Když jsem se dooblékla, vyšla jsem ven z pokoje. Tentokrát tu nebyl Elijah, ani Klaus, ale nějaká blondýna. Pohrdlivě se na mně usmála.
„Tak můj bratříček ti dává moje oblečení?" Řekla a prohlédla si mě. Došlo mi, že to musí být Rebekah. Působila na mě dost hrozivě.
„Neměla jsem na výběr." Řekla jsem tiše a sledovala ji.
„Máš pravdu. Pokud si ale budeš dál půjčovat moje oblečení..." Nedořekla to a pod očima se jí objevily žilky a zrudly jí oči. Couvla jsem a narazila zády do zdi.
„Je mi jedno, jak to zařídíš, ale moje oblečení si nikdo půjčovat nebude." Zavrčela a postoupila o krok ke mně.
„Rebeko!" Řekl Elijah, který se zničehonic zjevil za Rebekou. Ta se otočila a vzdorně se na něj podívala.
„To stačí." Díval se na ni Elijah, naprosto uvolněný. Bylo vidět, že se jí vůbec nebojí a působí sebejistě.
„Fajn. Ale nebude na sobě mít moje oblečení." Vyprskla naštvaně a odešla pryč. Já se podívala na Elijaha. Ten přišel blíž a díval se mi do tváře.
„Zajedu ti pro nějaké oblečení. Mé sestry si nevšímej, je dost... Výbušná."
Řekl Elijah. Měla jsem pocit, že jsem v jeho očích viděla něco zvláštního. Něco, jako lásku. Rychle jsem sklopila pohled.
„Dobře, děkuju..." Zamumlala jsem jen. Elijah mi přišel zatím, jako ten nejpříjemnější člověk v tomhle sídle. Elijah se na mně chvíli díval a pak narovnaně odešel. Já jsem pár vteřin ještě opařeně stála. Pak jsem se trochu roztřeseně vydala do kuchyně. Klaus už tam netrpělivě čekal. Otočil se na mě a podal mi rohlík. Já si ho pomalu vzala.
„Sníš si to cestou. Musíme už vyrazit. V autě ti vysvětlím, jak to funguje." Řekl jen a vyrazil k východu ze sídla. Věděla jsem, že nemá smysl odmlouvat a tak jsem za ním vyrazila. Moc mě nepřekvapilo, že měl dost moderní auto. Klaus obešel auto a chtěl nastoupit, když najednou ho nějaká neviditelná síla odstrčila. Rozhlédla jsem se a uviděla... To není možné...

„Bonnie?" Vydechla jsem překvapeně, když jsem uviděla svou snědou kamarádku. Stála rozkročeně a vypadala, že se urputně soustředí. Uslyšela jsem Klause zavrčet.
„Za to zaplatíš, čarodějko." Vykřikl a pak mu křuplo v krku, jak se mu zlomil vaz. Bonnie se na mě podívala a usmála se.
„Ahoj, Eleno." Řekla a já vyrazila k ní. Pevně jsem ji objala. Zavřela jsem oči a ona se rozesmála.
„Počkej, rozmačkáš mě." Trochu jsem sevření uvolnila. Přesto jsem ji držela pevně. Po chvíli, když jsem se uklidnila jsem se pomalu odtáhla a podívala se na svou dlouholetou kamarádku.
„Klaus je...?" Zamumlala jsem a ona si povzdechla a zavrtěla hlavou.
„Bohužel ne... Je to původní upír... Nejde zabít jen tak. Vysvětlím ti to později. Teď pojď, než se probere." Vzala mě za ruku a rychle se vydala k autu. Pomalu mě skoro táhla za sebou. Byla jsem šťastná, že pro mě někdo došel. Rychle jsem si sedla na místo spolujezdce a Bonnie za volant. Hned jsme vyrazili. Podívala jsem se na Bonnie.
„Takže... Ty jsi čarodějka?" Zeptala jsem se. Přišla jsem si dost divně.
„Jsem." Přisvědčila
„Přišla jsem na to nedávno a když jsem se dozvěděla, že tě unesl upír, musela jsem pomoct." Podívala se na mě a usmála se.
„Ty jsi zlato, Bonnie." Usmála jsem se taky.
„Děkuju."

Byli jsme na cestě už víc, jak půl hodiny. Bonnie mi mezitím vysvětlila všechno ohledně nadpřirozených bytostech a hlavně o původních. Vyjeveně jsem ji sledovala.
„Znamená to teda, že mě bude pořád potřebovat?" Zeptala jsem se, když mi vysvětlila důvody, proč mě Klaus potřebuje mít u sebe... Tedy spíš mou krev. Bonnie si povzdechla a přikývla.
„Je to nejsilnější upír ze všech. Hybrid, který se nezastaví před ničím." Řekla rozmrzele.
Podívala jsem se před sebe.
„Zabije Jennu..." Řekla jsem si tiše spíš pro sebe a trochu zezelenala. Bonnie mě uslyšela.
„Nezabije... Nikoho nezabije." Slyšela jsem jí říct, ale slyšela jsem v jejím hlasu pochyby, byť nepatrné.
„Bonnie, zabije i tebe. Zvlášť za to, co jsi provedla. Nemůžu to dovolit." Vydechla jsem a rychle se na ni podívala.
„Musím se vrátit."
Bonnie se na mě na vteřinu podívala.
„Ne, Eleno! Až tě využije, zabije tě." Zavrtěla hlavou a zrychlila.
„Není v něm žádné slitování."
Mírně jsem se zamračila. I když to byl první upír, co ke chtěl jen využít, přesto jsem v něm chtěla vidět něco dobrého.
„Musím prostě doufat, že mě nezabije. A on vlastně ani nemůže... Potřebuje mě na ty svoje hybridy. Ale na mou rodinu šáhnout může a to já nemůžu dopustit. Bonnie, otoč to." Řekla jsem a pokusila se znít odhodlaně. Nechtěla jsem vidět všechny svoje kamarády mrtvé a mojí vinou. Bonnie si povzdechla. Pak na mě namířila dlaní a řekla zaklínadlo, které mě mělo uspat.
„Promiň, Eleno." Řekla ještě před tím, než jsem dokázala ztratit vědomí.

Zdravím, tak tu jen po dlouhé době s další kapitolou. Je kratší, protože jsem nevěděla, kde bych usekla další část, takže příští kapitolka by mohla být i delší. Doufám, že se vám další část líbila 😉

Maggi981