Don't be afraid of me (TVD/TO)

He... Has Feelings To Me?

Po několika hodinách jsme dojeli na místo. Byli jsme někde u kraje lesa. Odpoutala jsem se a chtěla jsem vystoupit, ale Klausova ruka mě zadržela. Podívala jsem se na něj.
„Radši se drž u mě, zlato." Řekl a až pak mě pustil.
„Prosím, neříkej mi tak." Zamumlala jsem před tím, než jsem vystoupila. Neslyšela jsem žádnou sžíravou odpověď, což mě překvapilo. Zabouchla jsem dveře auta a povzdechla si. Zafoukal slabý studený vítr a já se mírně zachvěla. Založila jsem si ruce na prsou. Klaus také vystoupil. Nic neřekl a vydal se do lesa. Mně nezbývalo nic jiného, než ho následovat. Pomalu jsem se s obavy vydala za ním.

Šli jsme asi dvě hodiny a já jsem začínala být unavená. Pak jsme konečně došlo do vlkodlačího tábora. Klaus se začal dost divně usmívat. Podíval se na mě.
„Pokud nemáš ráda krev a celkově zabíjení... Otoč se." Řekl a já jen nadzvedla obočí.
„Horší, než to, že jsi mi rozvrátil rodinu už není. Nejsem slaboch." Odsekla jsem. On jen pokrčil rameny a vydal se k těm lidem. Pak se rozběhl upíří rychlostí a během pár sekund leželi všichni mrtví s jeho krví v oběhu. Kousla jsem se do jazyka, abych nevyjekla. Sledovala jsem tu spoušť.
„Jsi zrůda..." Zašeptala jsem s hrůzou a zároveň odporem k němu. On se na mě podíval. Nic na to neřekl. Jen se na mě tak divně koukal. Nakonec ke mně přišel. Já se nemohla ani hnout.
„Teď jen počkáme..." Zamumlal. Pokynul mi, abych si sedla. Já chvíli nic nedělala. Pak jsem si teda nakonec sedla, protože mi noc jiného nezbývalo. Složila jsem hlavu do dlaní. Pak se stalo něco, co jsem fakt nečekala. Klaus mi dal ruku na rameno. Cukla jsem sebou a podívala se na něj, dost zmatená. On se jen rychle odvrátil a podíval se na své dílo. Trochu jsem si od něj odsedla, ale pořád jsem ho sledovala.
Po nějaké době se probudil první člověk, žena, asi dvacet pět let. Podívala jsem se na ni. Klaus se usmál a zvedl se.
„Vítej zpět mezi živými." Zahlásil, jako by to byla kdovíjaká sranda. Žena se zmateně ohlížela. Klaus si pak došel ke mně a chytl mě, teď už hrubě za ruku. Dotáhl mě k ní a nastavil mou ruku před její pusu.
„Už musíš udělat jen jednu věc. Napít se z této ruky. A budeš žít navždy." Usmíval se Klaus. Ta žena si jen povzdechla, protože věděla, že nemá na výběr. Zakousla se mi do ruky a já sykla. Nebylo to nic příjemného. Zatím jsem dýchala v klidu, ale věděla jsem, že se to zhorší, jelikož tu čekalo víc, jak tucet lidí.
Když se ta žena dostatečně napila, odtáhla se a pomalu se zvedla. Podívala se na Klause.
„Tak je hodná. Teď jsi, zlato, trochu na stranu. To samé čeká ostatní." Ušklíbl se můj věznitel a já se na něj podívala. Opravdu jsem ho teď nenáviděla a podle jeho pohledu jsem poznala, že to ví. Nic pro to ale nehodlal podle mě dělat. Přitáhl mě opět k dalšímu, který se probral a udělal stejný rituál, jako před tím. Takhle jsme obešli úplně všechny. Byla jsem totálně vyčerpaná, hlavně kvůli tomu, protože jsem v sobě měla opravdu málo krve.
Seděla jsem kousek dál a sledovala Klause, jak mluví se svou novou smečkou. Věděl, že jsem neměla sílu na to, abych odešla. Já na to ani nepomýšlela. Trochu se mi motala hlava, tak jsem si lehla a chvíli se dívala do nebe. Nakonec jsem zavřela oči a usnula.

Někdo mě zvedl do náruče. Já jsem byla v polospánku, tak jsem vnímala, že mě jen někdo někam odnáší. Pak jsem znovu usnula. Mezitím mě Klaus odnesl do auta a vyjel zpátky do jeho sídla.

Probudila jsem se v posteli. Otevřela jsem oči a protáhla se. Měla jsem pocit, jako by posledních pár dnů byl jen zlý sen. Pak jsem se podívala kolem a došlo mi, že je to realita. Povzdechla jsem si a znovu jsem zavřela oči. Promnula jsem si je a vyndala si ospalky. Podle světla bylo dopoledne. Pomalu jsem vstala. Zjistila jsem, že mám na sobě jiné oblečení. Opět. Jen jsem nad tím zavrtěla hlavou. Došla jsem ke dveřím a vyšla ven. Kupodivu nebylo zamčeno. Pomalu jsem šla do obýváku. Neměla jsem hlad, což mi přišlo celkem zvláštní. Když jsem došla do obýváku, uviděla jsem Klause, rozvaleného na gauči. Na první pohled vypadal, že spal, ale já jsem věděla, že to nemusí být pravda. Radši jsem se přemístila do kuchyně, kde jsem si sedla na židli. Podívala jsem se na ruku. Měla jsem ji zahojenou. Došlo mi, že mě někdo vyléčil. Možná proto jsem se cítila dobře. Pak jsem ucítila někoho za sebou. Povzdechla jsem si.
„Myslíš si, že mě tímhle vystrašíš? Promiň, ale už jsem zvyklá." Řekla jsem s doměním, že je to Klaus.
„To jsem ovšem neměl v plánu." Zaslechla jsem klidný hlas, který ale nepatřil Klausovi, nýbrž Elijahovi. Otočila jsem se a podívala se na něj.
„Promiň, myslela jsem si, že jsi-"
„Niklaus." Dokončil za mě Elijah.
„Většinou nevzbuzuji tento pocit, ale pro tentokrát ti rozumím." Pousmál se. „Obzvlášť, když jsi spala tak dlouho."
Naklonila jsem nechápavě hlavu trochu ke straně.
„Jak dlouho jsem spala?" Zamumlala jsem.
„Dva dny. Ovšem, to není nic zvláštního, když můj bratr udělal to, co udělal." Odpověděl. Měla jsem pocit, že jsem v jeho hlasu zaslechla stopu znepokojení, ale asi se mi to jen zdálo.
„Tak dlouho?" Vydechla jsem překvapeně. Elijah jen přikývl.
„Niklaus teď také usnul. Staral se o tebe a až nedávno se dostavil ke spánku. Celkem mě to udivilo, že jsi v mém bratrovi vzbudila zájem." Nevěřícně jsem na něj zírala.
„Probudit v Klausovi zájem? To musí být nějaký omyl. Jsem jen prostředkem k výrobě jeho hybridů."
„To ano, ale co jsem viděl, tak o nikoho jiného, než o tebe se nestaral. Jsi úplně první, a to znám Niklause déle, jak dva tisíce let." Řekl klidně. Dívala jsem se na něj. Nikdy bych si nepomyslela, že bych v něm mohla něco probudit. Teď jsem se ale obávala, zda to bude v můj prospěch nebo pád.

Tak opět po dlouhé době jsem se rozhodla vydat další kapitolu. Omlouvám se, že nevyšla dlouho další, ale byla jsem líná a hlavně jsem na to zapomínala 😅 navíc to byla celkem nudná část, ale slibuju, že se to brzy změní 😊

Vaše Maggi981