Enchanted World » Joker & Harley & Batman (DC ft. Charmed crossover) /✓/

8. Kapitola » Změna

Joker mě dovezl v nějaké dodávce na své tajné místo. Jeho základna, domov... nevím, jak tomu říkat. Jen jsem si přála odejít.
Teď jsem však seděla uprostřed místnosti. Ruce připoutané ke křeslu jako ze salónu. Místnost byla velká, přesto prázdná až na hadici vedoucí ze zdi, kudy nejspíš dodávali vodu. Přemýšlela jsem, co teď se mnou bude. Jakmile mě sem usadil osobně pan velké J, tak odešel s vrčením na všechny okolo.
Od odchodu z Arkhamu mě jen sledoval, chvílemi vrčel a poté se smál. Přesto nepromluvil. Neřekl ani jediné slovíčko. Neměla jsem představu, co se bude dít.
A ušetřil opravdu Arkham, jak sliboval? Jsou Bruce a lidé tam v pořádku?
Trhla jsem rukama, ale přineslo mi to jen nával bolesti. Nevěděla jsem, jak dlouho tu už jsem, přesto jsem se o tohle pokusila... nespočetněkrát.
Zkusila jsem se i s křeslem vznést, ale bylo přidělané k zemi. Zmrazení času by mi taky nepomohlo a telekineze mi nešla, protože jsem nemohla pohnout dostatečně rukama. Máma mi říkala, že má teta Prue, jenž zemřela ještě předtím, než se narodil Wyatt, uměla telekinezi ovládat i jen přimhouřením očí. No a teta Paige zase díky svému původu telekinezi používala mluvně. Něco řekla, a to se jí objevilo v rukou.
Takže jsem i ze zoufalosti zkusila přemisťování. Myslela jsem na rodiče nebo mé bratrance a sestřenici. Zkusila jsem to tak, jak mi radila mamka nebo i táta. Myslela jsem na osobu ve svém srdci, ale stalo se jen velké kulové. Skvěle. Tolik k teorii o možnosti přenášení. Neměla jsem jiné možnosti. Můj telefon, psaníčko, které jsem měla s sebou, byly bůhvíkde a jen ta pálka, kterou jsem od něj dostala, stála opřená o stěnu vedle dveří sem do místnosti. Přemýšlela jsem nad tolika možnostmi, přesto mi vůbec nic nepřišlo na mysli. I kdybych měla telefon u sebe, nic bych s tím nezmohla, protože spoutané ruce mi nic nedovolily. Do kopru... tohle vystihovalo tuhle situaci. Šlo to všechno do kopru.
A pak mě to napadlo. Přeci jsem dokázala oživit tenhle vesmír v našem světě. Možná bych mohla myslet na něco, a to by se stalo skutečností. Třeba nějaký další superhrdina, který by mě odsud dostal do bezpečí za Brucem... tak moment... od kdy chci do bezpečí za Batmanem, a ne za rodiči či někým z mé rodiny? Dobře, připouštím, že se mi možná líbí ten silný chlápek s ledovým klidem a zároveň tím starostlivým žárem. Sakryš.
No zpátky k mému plánu... tákže... jaké znám superhrdiny? Hmm... tak třeba-
„Jsem zpáááátky!"
Zrovna v tu chvíli, kdy jsem přemýšlela nad možnou cestou k útěku, se rozrazily dveře naproti mně a vtančil, ano, přímo vtančil dovnitř smějící se klaun.
„Joker..." špitla jsem očividné a trhla znovu i přes bolest rukama. Do háje.
„Ano, ano. Jsem to já, Harley!" zasmál se šíleně, prohrábl si vlasy rukama a přešel ke mně. Chytl mou bradu do svých prstů a zvedl mi tak hlavu, abych mu mohla koukat do očí. Zamračila jsem se a vzdorovitě sledovala jeho usměvavou tvář.
„Pusťte mě!" vyjekla jsem a škubala sebou v jeho sevření. Jeho oči potemněly a zavrčel. Ten jediný zvuk mě donutil přestat a přát si schoulit se do rohu před ním.
„Neprovokuj!" zavrčel a poté se zase rozesmál, sklonil se a drsně přitiskl rty na ty mé. Vykulila jsem oči a než jsem stihla cokoliv udělat, odtáhl se, rozesmál a přešel za mě.
Rozpustil mi vlasy z drdolu, který jsem ráno vytvořila.
„Jsi tak sladká, Harley. Tvé rtíky jsou jako sladké, a přesto divoké třešně. Jestlipak já budu mít někdy dost?" zasmál se a projížděl prsty v pramenech mých vlasů. „Asi ne, ale máme před sebou celý život, takže to budeme moct zjistit." Zachechtal se a pak zatáhl a já sykla bolestí, protože mi zaklonil hlavu. Naklonil se ke mně a znovu přitiskl rty na ty mé. Jeho byly dobyvačné, ty mé vzdorovité a kupodivu ho to snad jen ponoukalo k tomu, aby nepřestával.
„Co máte se mnou v plánu?" sledovala jsem ho a vyjekla jsem tiše bolestí, protože mě znovu zatahal za vlasy.
„Hmm... jsi budoucí královna Gothamu. To se ti nelíbí?" zasmál se a přiložil rty k mému krku. „Ale zatím uděláme na tobě pár změn. Nejdříve vlasy," uchechtl se.
„Co s mými vlasy?" špitla jsem a podívala se do jeho očí. Byly zvláštní a hlavně... šílené.
„Jak jsem již řekl, líbí se mi, ale chce to víc barev. Vybělíme je a poté dostaneš barvy. Růžová a modrá, hmm?" culil se.
„Cože?" vypískla jsem. Vybělit mi vlasy? Zbláznil se?
Vlastně počkat... to i já vím, že tohle byla pitomá otázka.
„Ale já nechci... prosím to ne..." Dívala jsem se na něj, jak každé mé záporné slovo, jak odmítnutí jeho nápadů, výmyslů... jak ho to mění.
„Nebuď zlobivá královna!" zavrčel hrozivě a zatahal mě znovu, až jsem se divila, že mám pořád vlasy. Au.
„Já nejsem královna, jsem jen obyčejná holka," – lež jako věž – „ze San Francisca!" namítla jsem a trhla znovu rukama. Pokusila jsem se jimi nějak hnout, ale bezúspěšně.
„Nejsi obyčejná. Jsme ti vybraní. Pro sebe stvoření," zasmál se a pak pustil mé vlasy. Mohla jsem si oddechnout, konečně mě netahal za vlasy.
Jenže to nemělo dlouhé trvání. Slyšela jsem kroky a poté tahání něčeho po zemi, jako kdyby někdo táhl stůl. Zaskřípalo to za mnou a poté se zase vzdálil. Tentokrát k hadici s přenosným umyvadlem a dával do něj vodu.
Moje vlasy. Ne moje vlasy. Proboha ne moje vlasy!
Slyšela jsem, jak si něco mumlal, ale nerozuměla jsem co. I tak mne jímala hrůza toho, co má přijít. Bude mě chtít změnit k obrazu svému?
Chris vždycky říkal, že Joker spadl do chemikálií, které mu změnili podobu. Chce totéž udělat i mně?
Mám být stejně šílená jako on? Prosím to ne.
Kousala jsem se do rtu, marně přemýšlela, co mám dělat, rozhlížela se po celé místnosti, ale nic, co bych mohla použít tu nebylo.
Co když zešílím právě tady a teď? Jen z té beznaděje?
Podívala jsem se tam, kde byl pan J sotva před pár vteřinami. Nebyl tam. Ale má hlava byla stáhnutá dozadu a já ucítila ledovou vodu, která polila mé vlasy a hlavu. Byla všude. Rozkašlala jsem se a snažila se znovu. Udělat cokoliv. Zmizet, s něčím pohnout, oživit třeba pitomého tygra, ale nic. Bezmocně jsem se podívala nad sebe, na tu šílenou tvář. Smál se, ukazoval zuby a jeho bílá pokožka kontrastovala se zelenou barvou jeho vlasů v té silné záři světel.
„Možná to štípne," uculil se a vzal do ruky lahev. Ztuhla jsem a bezmocně se dívala, jak odšrouboval víčko. Pane bože... teď to přijde. Jen si představit tu bolest a je mi na omdlení.
Pevně jsem semkla víčka a přála si, aby to aspoň bylo rychlé. To bych ale asi chtěla moc, že?
„A jdeme na to," zasmál se a najednou jsem vykřikla. Moje hlava začala štípat, tak moc to bolelo. Tolik.
„Prosím dost! Prosím!" vykřikla jsem a plakala. Cítila jsem slzy na svých tvářích, ale nepřecházelo to. Pokračoval.
A tehdy se to stalo. Strop nad námi, který tvořila tabulková okna, se roztříštil při dopadu a stropem se snesl černý mrak. Slabě jsem mžourala, skoro nic jsem neviděla, bolest byla nesnesitelná.
„Batmane! Mou královnu mi nevezmeš! Ne znovu!" slyšela jsem jakoby z dálky.
„Nikdy tvá královna nebyla, Jokere." Zahřmělo skoro u mě. Byl to tak ledový hlas, plný klidu, vážnosti, síly.
„Je! Je to moje Harley!" dohadoval se.
„Odchází se mnou a ty jdeš zpět!" zavrčel.
„Kdo si sakra myslíš, že jsi?" zavrčel pan J a pak se rozesmál, ten smích mi rezonoval v hlavě.
„Já jsem Batman!" rozneslo se místností zhrublým hlasem.

Přináším další kapitolku a děkuji za skvělé odezvy! ♥