Enchanted World » Joker & Harley & Batman (DC ft. Charmed crossover) /✓/

4. Kapitola » Výlet

„Co budeme dělat? Ví, kde Har bydlí!" panikařila moje sestřenice, zatímco jsem seděla u stolu, před sebou dopis s růží a v rukou jsem otáčela s pálkou od pana J.
„Je přece v Arkhamu. Už zase. Jen tak neunikne, když zvýšili ostrahu a kontroluje ho samotný Batman," zamručel Chris a prohrábl si vlasy. Wyatt se opíral o zeď, vypadal jako když zkoumá situaci z vpovzdálí. Zamyšleně si mnul bradu a sledoval ty dva se dohadovat. Když zachytil můj pohled, pousmál se tím uklidňujícím způsobem.
Aspoň jsem teď mohla vědět, že má nějaký nápad.
„Prostě se přeneseme do Gothamu a za Batmanem. Zeptáme se jeho na nějaké nápady," osvětlil Wyatt a ti dva najednou zmlkli a podívali se na něj.
„Za Batmanem? Zbláznil ses?" zaprskal Chris a vrtěl hlavou. „A co mu jako řekneme? Hele Bruci, víme, že jsi Batman. Tak se nedělej a odpověz na otázky?" zavrčel a posadil se naproti mně. Já zatím mlčela.
„Samozřejmě se za ním přeneseme až bude jako Batman. Nebo taky můžeme zajít za Brucem Waynem, který má tolik styků, že by nám pomohl se vším," pokrčil rameny Wyatt.
„To snad nemyslíš vážně!" vztekal se Chris jako malé dítě.
„Wyatt má pravdu. Měli bychom dojít za Batmanem nebo Brucem nebo jakkoli se jmenuje. Musíme vyřešit co bude dál. Proboha, vždyť ten Joker poslal baseballovou pálku Leenie!" trvala si na svém Kat.
„No aspoň se má čím bránit," uchechtl se Wyatt a já se lehce zamračila. Vtipné mi to nepřišlo.
„Mám svou moc, děkuji pěkně," pozorovala jsem svého nejstaršího bratrance a pak jen radši sklopila pohled k pálce. Prohlížela jsem si ji a otáčela si ji v rukou. Dívala jsem se, co všechno tam vlastně je napsané.
„Já vím, ale Chris říkal, že ta jeho na Jokera nefungovala a ani v jeho blízkosti. Nemohl mu ani vzít zbraň," osvětlil mi a já protočila oči. Vždyť to vím, byla jsem u toho a ta zbraň mi mířila na hlavu.
„Fajn. Tak jdeme," vstala jsem a pálku si chytla oběma rukama. Dala jsem si ji za hlavu, zapřela o ramena a ruce si o to opřela. Vypadala tak ležérní póza? To pěkně doufám, protože uvnitř jsem se třásla jako ratlík.
„Jak dlouho tam budeme?" zeptala se Kat radši.
„Doufám, že dlouho ne," šeptla jsem a sledovala ostatní.
„Když tak se pro něco stavíme zpět a vrátíme se tam. Teď se oblečte tak, aby se v tom, kdyby něco, dalo bojovat a utíkat." Dopověděl Wyatt a zmizel. Chris jen kývl, mávl na nás a zmizel taky. Kat se podívala na mě, zatímco jsem ji sledovala taky, dala jsem pálku zase na stůl.
„Za půl hodiny jsem zpět," usmála se jen a zmizela taky.

S povzdechem jsem odešla zpět do své ložnice a uklidila kousky oblečení, co mi tam nechala Kat na náš večer v klubu.
Našla jsem si černé džíny s dírou na koleni a poté i na stehně na druhé noze, které jsem si oblékla místo sukně a k tomu jsem si vzala jen růžové tílko, černou koženou bundu a boty, co připomínali ty motorkářské. Vlasy jsem si dala do dvou culíků s modrými gumičkami a do kapsy si schovala jen mobil a dopis od Jokera do druhé. Musela jsem toho mít co nejméně a tohle je snad to, co bude stačit.
Na krk jsem si připnula ještě řetízek s Kupidovým lukem a triquetrou, co jsem dostala od rodičů už jako malá. Dali mi to jako znak jejich lásky k sobě i ke mně. Nosil mi štěstí a rodiče říkali, že mě i chrání. A právě to jsem potřebovala. I když je mi dvacet, stále si přijdu jako když nemůžu bez rodičů dát ani ránu. Přeci jen jsou to nejdůležitější lidé v mém životě.

„Leenie! Můžeme?" zavolala Kat a já si ani neuvědomila, že už uběhla půlhodina. Povzdechla jsem si, zavřela skříň a přešla zpět do jídelny ke stolu, kde už stáli všichni. Wyatt a Chris měli džiny, tričko a kožené bundy jako já. Kat měla legíny s kostmi jako kdyby byla kostra, k tomu měla bílé tílko a stejnou bundu jako já, včetně bot. Usmála jsem se.
„Jdeme na to?" vzala jsem krabici i s pálkou a sledovala mé příbuzné. Co bych si bez nich jen počala?
Všichni ke mně přešli a společně jsme se přenesli do jedné postranní uličky v Gothamu, kde nikdo naštěstí nebyl. Šli jsme tedy z uličky ven. Rozhlížela jsem se po městě, protože jsem čekala, že tu bude tma jak v pytli a samá kriminalita, ale vypadalo to tu jako každé normální město.
„Tak, kam teď?" zeptala se sestřenka a já vzhlédla k Chrisovi, který se usmál. Tohle byl jeho svět. To on věděl, co a jak, kdy a proč, a také kudy a kam.
„Vezmeme si taxík a pojedeme k jeho sídlu. Hračka. Adresu znám, a i kdyby ne, pochybuji, že by ho někdo neznal," usmál se na nás a přešel k okraji chodníku. Hvízdnul a zamával na žluté auto s nápisem Taxi, a to jako na povel zastavilo s pískáním brzd u nás. Chris si sedl dopředu a my tři zbylí jsme vlezli dozadu s tím, že já seděla uprostřed.
Chris nadiktoval adresu, a i když řidič pozdvihl obočí v údivu, přikývl a rozjel se tam.
Dívala jsem se okýnky po městě, jak jsme míjeli různé lidi, budovy, park i hřiště. Všechno se zdálo tak normální, že by mě ani nenapadlo, jak se to mohlo vyvinout z pouhopouhého přání.
Netrvalo to dlouho a z města jsme vyjeli. Jeli jsme chvíli lesem po takové osamocené cestě, až jsme potkali kamenné zdi, značící rozlehlost panství Waynů. Nepochybuji však, že toho bylo daleko více než za tou zdí.
Dojeli jsme před velkou, železnou bránu, u které na zdi byl interkom.
„Bude to padesát dolarů," řekl nám řidič a já se podívala na Chrise, protože tohle byl jeho nápad, a navíc tu nemám ani peníze.
„Jistě," mrknul můj bratránek a jen vytáhnul peněženku, ze které vytáhl padesátidolarovku. Podal ji řidiči a poté mu dal ještě pět dolarů jako dýško. Protočila jsem oči, což dělám poslední dobou až moc často, a vylezla spolu s ostatními z auta.
Řidič hned odjel tak rychle, že zaskřípal štěrk pod pneumatikami. Podívala jsem se na ostatní, ale ti už stáli u interkomu, kde Chris chtěl po nějakém muži, aby ho pustil dovnitř.
„Co blázníte? Nemůžete na lidi vybafnout, že vás mají pustit dovnitř," zamračila jsem se, strčila krabici s pálkou Chrisovi a přešla jsem k interkomu sama.
„Tak se předveď," zamručel bratránek a držel krabici.
„Promiňte, že obtěžujeme. Jmenuji se Harleen Halliwellová a potřebovala bych mluvit s panem Waynem. Je to naléhavé. Potřebuji pomoc a myslím, že jedině on mi může odpovědět na mé otázky a pomoct mi."
„Je mi líto slečno Halliwellová, ale pan Wayne nepřijímá osoby, které nezná. Domluvte si schůzku u něj v kanceláři," odpověděl mi na oplátku hlas z té malé krabičky na zdi. Hlas byl pevný, přesto z něj čišela znalost a chytrost člověka daleko staršího než my.
„Říkal jsem, že to nevyjde," ušklíbl se Chris a já ho kopla do holeně naštvaně.
„Já vím, že nepřijímá, ale... tohle je otázka života a smrti. Pan Wayne..." pořádně jsem se nadechla, tohle nebude dobré, pokud to řeknu.
„Ano?" ozval se znovu trpělivý hlas v interkomu.
„Pan Wayne mi jako jediný může pomoci, protože už mi jednou pomohl. Prosím, ať se na mě podívá. Bude vědět, kdo jsem. Přísahám," řekla jsem tomu muži nejistě.
„Nuže dobrá, vydržte chvíli," ozvalo se jen, než i to tiché šumění interkomu utichlo a my tam zůstali jako kůly v plotě stát v tom tichu.
Zvedla jsem hlavu, když se z vršku zdi ozvalo mírné vrčení, jak se kamera otáčela naším směrem. Držela jsem hlavu nahoře a sledovala kameru, která měla na sobě červenou kontrolku a ta hrdě blikala, jak označovala její funkčnost.
„Pojďte dál, mládeži," ozvalo se hned na to z interkomu a brána se začala otevírat jakoby sama od sebe. Ne, nebojte, nemyslím si, že ji otevírají neviditelní sluhové. Je prostě na dálkové ovládání.
Oddechla jsem si, chytila se za ruku mé sestřenky a šli jsme skrz bránu. Nechala jsem Chrise, aby držel krabici, přeci jen já ji držela až sem.
Šli jsme po příjezdové cestě, pod nohama nám křupaly kamínky, po kterých jsme šli.
Jak jsme se blížili, byla jsem nervózní čím dál víc. Co když nám neuvěří? Co když si bude myslet, že pracujeme pro Jokera? Bylo tolik možností a já myslela pouze na ty, které končily jako katastrofický film.
„Klid. Pamatuj, že on je tu ten dobrý. Ten hrdina," usmála se Kat pro zmírnění napětí, ale i tak vypadala napjatá jak struna. Možná víc než já.
Kývla jsem a podívala se před sebe. Příjezdová cesta byla dlouhá, přesto jsem viděla otevírající se dveře a v nich bělovlasého muže. To musel být ten slavný Alfred. I v tom interkomu to musel být on.
Zatímco on se snažil o klidný výraz, jeho obočí se stahovalo jako mraky před bouří. Byl zneklidněný a lehce i naštvaný. No aspoň má body za to, že se to snažil maskovat.
„Vítejte. Pan Wayne je v uvítacím salonku, prosím následujte mne," řekl a rukou pokynul dovnitř, když jsme došli pod schody vedoucími k hlavním dveřím.
Tiše jsem šla nahoru a za Alfredem. Něco na něm vzbuzovalo takový respekt, že jsem se bála, byť jen promluvit a říci zdvořilé: Dobrý den. Či ho nějakým způsobem zdvořile pozdravit a poděkovat za přijetí.
Šla jsem jako první, za mnou šla naše skupinka, kterou končil Wyatt.
Alfred nás vedl chodbou vykládanou dřevěnými stěnami a pokrytou mramorovou podlahou. Vše tu na nás křičelo luxusem a bohatstvím majitele. A i když Alfred nebyl nejmladší, všechno to tu bylo dokonale uklizené. Uklízel to snad sám nebo sem někdo chodil?
„Pan Wayne by rád mluvil nejdříve s vámi. Sám," upřesnil nám, když jsme došli k velkým, dvoukřídlým dveřím. Kousla jsem se do rtu a přikývla.
„Počkej, sama nepůjdeš přece," šeptl Wyatt a přistoupil ke mně. Vzala jsem si krabici od Chrise a podívala se na svého nejstaršího bratrance.
„Neboj se," usmála jsem se. „On je přece ten dobrý," zopakovala jsem i pro své ujištění slova Kat a kývla na Alfreda, který otevřel dveře a já tak mohla vstoupit dovnitř. „Děkuji vám," šeptla jsem k bělovlasému muži a ten jen, překvapený mým vděkem, přikývl a zavřel. Podívala jsem se kolem, na obrazy na stěnách, na které házelo světlo z krbu prapodivné stíny.
Až chvilku poté jsem si všimla, že u knihovny vedle krbu stojí muž zády ke mně. Jednou rukou se opíral o římsu nad krbem, kde byly fotografie a váza s květinami. V druhé ruce držel sklenku, ve které bylo na dně trochu zlatavé tekutiny.
Tohle musel být ten slavný Bruce Wayne. Měl na sobě černý svetr, který nedokázal zakrýt jeho svaly, hnědé vlasy měl uhlazené dozadu. Vypadal uvolněně, přesto jsem věděla, že ví o každém pohybu v místnosti i o tom, jak dýchám.
„Promiňte," špitla jsem a připadala si jako srna v záři reflektorů přijíždějícího auta. „Vím, že bych tu být neměla, ale potřebuju pomoc," kousala jsem se do rtu a dívala se, jak dopil poslední doušek ze sklenky, kterou pak odložil na římsu nad krbem. Narovnal se do své plné výšky, což nebylo zrovna málo, a otočil se ke mně. Jeho oříškové oči mě propalovaly a já stála nehnutě na místě.
„Jak víte, že potřebujete zrovna mou pomoc?" zeptal se silným hlasem, který měl v sobě i lehký chrapot. No vážně, byl to úžasný hlas.
„Protože jste mě už jednou zachránil."