Enchanted World » Joker & Harley & Batman (DC ft. Charmed crossover) /✓/

17. Kapitola » Majetek

Nathalie byla naživu. Odvezl ji do jejího domu a slíbil mi, že jí neublíží. A já nějak věřila jeho slovu. Navíc říkal, že ji budeme ještě potřebovat. Dobré vědět.
Doufala jsem, že mě rodina najde, ale pravděpodobně to, že kolem Jokera nefunguje magie, byl i důvod toho, že mě nenašli. A ani Bruce.
„Kam to jedeme?" zeptala jsem se tiše a sledovala ho. Řídil sporťák, který zářil barvami a pyšnil se poznávací značkou HAHAHA.
„Jak jsem již řekl, překvapení," zasmál se svým šíleným smíchem a řídil dál. Zatímco já jsem doufala, že tohle auto někdo pozná a Batman tu brzy bude. Pokud by mě odsud dostal, tak by to takový útěk zase nebyl, no ne?
„A co Temný rytíř? Co když nás najde?" zeptala jsem se ho opatrně a sledovala, jak se jeho výraz změnil. Napnul čelist, zavrčel a postoj byl najednou rozzuřený.
„Nenajde. Má plno práce na druhé straně města," zasmál se poté a výraz se vyhladil.
„Jaká práce?" zeptala jsem se, jak jsem si hrála s okrajem svých šatů. Hrála jsem si s ohněm, ale potřebovala jsem to vědět.
„Několik mužů je rozeseto po městě a dělají si co chtějí," smál se hystericky.
Podívala jsem se před sebe. Tohle nebylo dobré, vůbec ne. Bude v pořádku? Určitě ano, je to přeci jen Batman, ale i tak mi strach proudí v žilách.
„Jsme tu, lásko," zastavil své drahé auto v jedné z ulic Gothamu a vystoupil. Sledovala jsem ho, jak ve svém drahém obleku obchází auto, uhladil si vlasy a poté mi otevřel dveře a za ruku mě vyvedl ven. Překvapil mě, a tak jsem ani neprotestovala. Rozhlédla jsem se, na téhle ulici jsem nic nepoznávala a netušila jsem, z jakého důvodu bychom tu mohli být.
Chytil mě kolem pasu a vedl mě ulicí. Zmateně jsem ho následovala po chodníku, kde překvapivě nebylo ani živáčka. Klapot mých podpatků se roznášel ulicí.
„Konečně," zavrněl mi do ucha tak, že mi po zádech přejel mráz. Stáli jsme před obchodem a já vzhlédla, abych se podívala, kde vlastně jsme a vykulila své oči. Tetovací salón.
„Budeš mít další tetování?" špitla jsem a doufala, že řekne ano.
„Ne, tetovat budeme tebe, královno," zasmál se a skoro mě strčil dovnitř, protože jsem se nemohla pohnout. Vklopýtala jsem dovnitř a rozhlédla se. Po místnosti byly židle, na stěnách zarámované texty a obrázky, z kterých si lidé mohli vybírat. Na straně byl pult s kasou a u něj seděl obrovský muž. Měl tetování snad všude a naháněl hrůzu, přesto když viděl Jokera, v jeho očích jsem mohla zahlédnout respekt i trochu strachu. Páni.
„Pane," kývl a pak se podíval na mě. Prohlédl si mě a než stačil uhnout, uslyšela jsem zavrčení a Joker se postavil přede mě.
„Nekoukej na ni tak!" zakřičel naštvaně a stiskl mi předloktí v jeho ruce. Sykla jsem bolestí a on mě pustil.
„Omlouvám se, pane. Jaké tetování byste chtěl dnes?" zeptal se ten muž podřízeně.
„Budeš tetovat tady holčičku," otočil se na mě a divoce se usmál. „Vybereme ti tetování," mrkl na mě a já zavrtěla hlavou, aniž bych nad tím přemýšlela.
„Já tetování nechci, prosím," vybreptla jsem a vysloužila si tak ránu, která mi stočila hlavu ke straně. Do očí mi vhrkly slzy, ale snažila jsem se je nepustit dál.
„Ale budeš ho mít!" zavrčel a chytl mě pod paží. Pak mě táhl za závěs na druhé straně místnosti. Jeden by se divil, jak může být takhle krutý a v další chvíli skoro až jemný.
„Jokere, prosím," zkusila jsem to znovu, ale neposlouchal mě. „Koblížku, prosím," pokusila jsem se tedy jinak, a to ho zaujalo. Posadil mě na kožené křeslo a prohlížel si mě. Vzal lehce mou bradu mezi prsty a pootočil mi tváří, díval se na mou rudnoucí tvář a zamračil se. Jako kdyby ani nevěděl, že tohle udělal.
„Co?" zeptal se pak a posadil se na volnou židli vedle křesla.
„Nevím ani jaké tetování, já žádné nechci," špitla jsem, i když jsem riskovala.
„Já už ho vybral," mrknul na mě a zasmál se. Natočil mě tak, že jsem se musela opřít o křeslo předkem. Takže jsem tam seděla obkročmo, měla jsem vystavená záda, protože šaty měly na téhle straně hluboký výstřih. Tak proto jsem měla mít tohle.
„Co jsi vybral?" zeptala jsem se a chtěla nenápadně použít moc, aby všechno popadalo, takže by mě neměli čím tetovat. Ale jaké bylo mé překvapení, když z kapsy vytáhl provaz. Vykulila jsem oči a chtěla se posadit, abych mohla utéct. Jenže ten muž přišel a zatlačil lehce na má ramena, aby mě tam udržel. Joker mě políbil a chytil mé ruce. Snažila jsem se bojovat. Bylo mi to jedno, jestli dostanu další ránu. Nechtěla jsem to, potřebovala jsem pryč, ale i když jsem si myslela že mám navrch... vypadalo to, jako kdyby byl vždy o krok dopředu.
„Sebe," mrkl a nic neřekl na mé pokusy ze sebe setřást jeho i toho velkého chlapa. Místo toho mi ty ruce chytil a svázal pod křeslem. Nemohla jsem se pohnout. Ruce mě bolely a cítila jsem, že je svázal tak těsně k sobě, že jsem sotva mohla prstem.
„Nerozumím tomu," šeptla jsem a snažila se trhat rukama. Snažila jsem se pohnout prstem, abych si uvolnila ruce, ale šlo to ztuha.
„Majetek Jokera, no nezní to ideálně pro nás?" zasmál se a vytáhl z vnitřní kapsy saka papír. Podal ho tomu chlápkovi, na kterého jsem neviděla. Byla jsem pevně spoutaná tím provazem ke křeslu. Mohla jsem se jen dívat na Jokera, protože na něj jsem měla otočenou hlavu.
„To přece nejde, to nemůžeš," trhla jsem rameny a zasyčela bolestí. Co bych teď dala za démona.
„Můžu a uděláme to. Jsi moje, Harley a všichni to musí vědět," zavrčel a naklonil se ke mně, když jsem slyšela si muže něco čmárat.
„Tímhle mě ale nezískáš!" zavrčela jsem na oplátku já a jemu se rozzářily oči. Rozesmál se.
„Konečně vytahuješ zase drápky, zlato," smál se a lehce přejel prsty po tváři, kam mě předtím uhodil. Zamručel. „Nenuť mě tě zase praštit."
„Nebudu," zamračila jsem se, a i přes bolest se pokoušela pohnout aspoň prstem. Zavřela jsem oči a pak se zarazila. Muž mi něco dával na levou lopatku a pak jsem to uslyšela. Mírné hučení strojku. Snažila jsem se víc a pak to ucítila. Pohnula jsem více prsty a provaz se uvolňoval.
Jak se strojek přibližoval, využila jsem veškerou sílu a místnost se otřásla. Muž strojek zastavil, a i Joker vyskočil na nohy. To byla má šance. Provaz spadl na zem a já slezla z křesla. Muže jsem kopla mezi nohy kolenem a Jokerovi je podrazila, takže padl na zem. Zavrčel a vstával, ale jen jsem sundala ty vysoké boty a hodila je po něm. Vyhnul se a stočil na stranu.
Víc jsem nečekala a utíkala. Zkusila jsem dveře, ale byly zamknuté. Nebylo nic naplat. Použila jsem rychle moc a dveře otevřela.
„Harley!" zařval a z koutku oka jsem ho viděla jít za mnou. Jen jsem vyběhla ven a natáhla ruku za sebe, takže se dveře zase zamknuly. To mi dalo trochu času. Utíkala jsem po chodníku pryč bosa, ale aspoň s šancí. Neuběhla jsem daleko, když jsem slyšela výstřely a tříštění skla. Asi se mu nechtělo čekat na klíče.
Utíkala jsem, co mi nohy stačily, rozhlížela se po okolí a doufala, že najdu někoho, kohokoliv. Nebo aspoň dobrou skrýš. Ale tahle část města jako kdyby byla bez lidí nebo otevřených obchodů.
„Harley!" slyšela jsem jeho řev, zněl jako zvíře, šílené zvíře.
Nemohla jsem dál jen tak běžet. Mocí jsem otevřela dveře jedné budovy a zmizela v ní. Utíkala jsem po schodech nahoru. Možná bych měla pak více běhat doma, cvičit. Protože moje fyzička potřebovala zlepšit. Běžela jsem, brala patro po patře a doufala, že to vede až na střechu.
Měla jsem štěstí a mocí jsem rozrazila poslední dveře. Vyběhla jsem na střechu, sotva jsem popadala dech. Opřela jsem se o kolena a vydýchávala. Pro jistotu jsem se otočila a mocí zaklapla dveře a přesunula před ně několik věcí, co tu jen tak ležely. Doufám, že tady mě nenajde.
Rozhlédla jsem se a jak jsem zápasila o svůj dech, přešla jsem k okraji budovy a nenápadně nahlédla dolů. Bylo ticho, v dáli jsem viděla, že jeho auto stálo na stejném místě, ale po jeho osobě ani památky.
A pak se to ozvalo. Výstřely. Otočila jsem se, abych viděla několik děr ve dveřích na střechu. Dlouho mi to bezpečí nezůstalo.

To nebylo povedené tetování, že? :D ♥