Transformation

Kapitola I.

Tak vám nesu první kapitolku. Nenašla jsem obrázek, na kterém by byly pouze postavy, které v kapitole jsou, tak jsem vám přiložila tenhle. Poznáte, kdo je kdo? :P Užijte si.

Shezy

Mé probuzení bylo úplně jiné, než jsem čekala. Podle toho, co mé uši zaslechly dříve, než jsem se vůbec úplně probrala, mě vystrašilo natolik, že jsem se snažila znovu usnout. Naštěstí už jsem skoro ani necítila předešlou bolest hlavy, která jako kdyby zmizela beze stopy.

,,.... jiná možnost. Zůstane prozatím tady, dokud nebude v pořádku," zašeptal jeden z hlasů, který mi byl úplně cizí. Bezpochyby ten hlas patřil nějakému muži, což mě docela silně znepokojovalo. Že bych měla zůstat u nějakého úchyláka, kterého ani neznám? Tak to ani náhodou!

,,Vzal bych ji k sobě, ale Kon by ji zbytečně otravoval a rušil od odpočinku. Rukia je teď v Soul Society, takže bych teoreticky místo měl, ale... nejde to. Musím se učit do školy a práce Shinigami mi v tom zrovna moc nepomáhá," ozval se druhý ztišený hlas, který mi byl tak nějak povědomý, i když jsem nebyla sto určit, komu patřil. Obě dvě osoby se nacházeli ve vzdálenosti ode mě zhruba tak tři metry, což jsem ale pouze odhadovala.

,,Neboj se, Kurosaki-san! Tady bude v bezpečí. A, hele, už je vzhůru!" zasmál se neznámý hlas a po zemi zaduněly krok. No... vlastně to bylo spíš něco, jako kdyby někdo vstal. Jak mohl poznat, že už jsem vzhůru?!

Otevřela jsem oči a prudce se zvedla do sedu, počemž jsem se se syknutím chytla za hlavu, jelikožmi do ní vystřelila bolestná rána. Mžourala jsem očima, protože mi světlo v místnosti úplně oslnilo oči. Až po docela dlouhé chvilce jsem si na osvětlení zvykla a mohla vidět normálně.

Přímo proti mě stáli u stolku dva od pohledu mladíci. Jeden z nich byl ten, který mě předtím zachránil. Ichigo, nebo jak se jmenoval. Jeho bílá košile a šedé kalhoty mi připadaly, jako kdyby byly část školní uniformy. Byl snad právě ve škole?

Ten druhý byl oděný v dlouhém tmavě zeleném haori a v něčem, co vypadalo jako pyžamo podobné barvy. Na hlavě si přidržoval pruhovaný zelenobílý klobouček, který mi přišel docela roztomilý. Pod ním mu vykukovaly světlé blond vlasy, jenž sahaly zhruba k polovině krku. Když jsem se s ním střetla pohledem, tak pruh stínu od klobouku kolem jeho očí vypadal docela strašidelně.

Těkala jsem pohledem od jednoho k druhému a čekala, až někdo z nich něco řekne. Ti však evidentně čekali na mě, jak zareaguji. Polkla jsem a rozhodla se, že já budu ta, která protrhne to trapné ticho.

,,Kdo... jste? A kde to jsem....?"

,,Vítej v mém krámku Urahara!" zaštěbetal kloboučník a s veselým úsměvem na tváři ke mě došel. ,,Jsem Urahara Kisuke," představil se s nataženou rukou, které jsem se po chvilce váhání chopila a bez obtíží vstala. Dokonce jsem opětovala i úsměv.

,,Shezy," kývla jsem a vymanila svou ruku z jeho pevného stisku. ,,Opravdu jste řekl 'v krámku'?" podivila jsem se a z bezpečnostních důvodů o krok ustoupila.

,,Nás se bát nemusíš, tady jsi v bezpečí," promluvil uklidňujícím hlasem Ichigo, který napodobil blondýna a přiblížil se ke mě. Zamrkala jsem a prohlédla si ho, jako kdybych ho viděla poprvé v životě.

Vypadal... zhruba tak na 17 let, podle mého odhadu. K mé smůle jsem dobré odhady neměla nikdy. Rozcuchané vlasy mu trčely do všech stran, jako kdyby snad žádná bodlinka neměla své místo. Štíhlé tělo a dlouhé hubené nohy nasvědčovaly tomu, že to není ten typ, co jenom lenoší doma u počítače a hraje hry s kamarády, dokonce i přes oděv šly vidět rysy jeho pěkně vypracované hrudi. Jeho usměvavý obličej vyvolával pocit důvěryhodnosti, bezpečí a krapet roztomilosti do toho všeho. Každá, pokud by měla možnost, by po něm hned šla.