Transformation

Kapitola IX.

Tak tady máme další kapitolu. Omlouvám se, že je déle než obvykle, mám teď bohužel hodně písemek a kompozic ve škole, není to zrovna sranda. Každopádně jsem zjistila, že mě strašně baví psát scény s Byakuyou, tak jásejte. (Yattaaaa!) Přísahám, že v další kapitole se už začne konečně něco dít, že už to nebude taková nuda. Neunudila jsem vás ještě? Pokud ne, snad to tak bude i nadále. Děkuji všem za votes a komentáře, hodně mě to motivuje k psaní. :3

Shezy

,,Proč mě táhnete s sebou?!" cukala jsem se, když mě Ikkaku s Yumichikou pronesli skrz bránu do čtvrté divize.

,,Protože tě nemůžeme nechat samotnou, Kurosaki by nám tě vzal," ujal se vysvětlení fialovlásek po mé pravé straně, ,,pak by jsme byli moc smutní, že, Ikkaku?"

Jmenovaný se jeho slovům zašklebil, nad čímž jsem se zamračila. Ayu-chan jsem měla docela ráda, i když jsem si nebyla jistá, zda-li mu zcela věřím, avšak v porovnání s Madaramem mi byl bližší. Ten se mi nelíbil už od pohledu, hlavně jeho chování. Musela jsem však uznat, že i sem tam s ním byla legrace.

,,Počkejte tu," rozkázal Kenpachi, načež se otočil a s Yachiru na zádech proplul skrz dveře. Naštvaně jsem očima probodla jeho mizející záda, protože jsem čekala, že když už mě sem celou tu štreku táhli, že mě alespoň pustí dovnitř. Hezounek a Plešounek se nejdřív ujistili, že nemám, kam bych utekla - o což jsem se stejně nehodlala pokoušet -, než mě konečně položili na zem. Chvilku jsem jen stála jako solný sloup, jelikož mé ruce byly absolutně odkrvené, když se mi však vrátil cit, jako první, co jsem udělala, bylo, že jsem si svázala vlasy do culíku. Celou tu dobu, co mě sem nesli, mě neskutečně šimraly v obličeji a téměř jsem přes ně neviděla.

Mlčky jsme poslušně čekali, dokud se Zaraki neobjevil na scéně. Vznášející se napětí se dalo skoro nahmatat.

,,Chvilku tu zůstane, my se vracíme," prohlásil, i když tón jeho hlasu nebyl zrovna nadšený. Smutně jsem se pousmála a následně svěsila hlavu. Yumichika s Ikkakem se chystali mě znovu chytnout za ruce a vláčet celou cestu zpět, já však poodběhla kus vpřed, blíž ke kapitánovým zádům, čímž jsem jim dala jasně najevo, že to zvládnu klidně i sama. Ti si vyměnili pohledy a prostě pokrčili rameny.

Šli jsme za sebou beze slov, sem tam něco poznamenal jeden z těch dvou za mnou, ale i to brzy odeznělo. Pak jsem najednou něco zaslechla. Myslela jsem, že se mi to jen zdá, že slyším známý hlas, potom nám však přímo do cesty vletěl nějaký Shinigami, což jsem poznala podle černého kimona. Byl skloněný, zády k nám, takže jsem mu vůbec neviděla hlavu.

Kenpachi si odfrknul, když se musel zastavit, a s otráveným pohledem promluvil: ,,Hej, neblokuj nám cestu, ty jeden zasra-"

,,Zasra-co, Kenpachi?" Otočil se. Měla jsem co dělat, aby jsem zadržela svůj smích. Ten zrzek vypadal pořád tak přihlouple, jak jsem ho viděla naposledy. Všiml si mého pohledu a následně mě počastoval jeho blýskavým úsměvem.

,,Ichigo...," procedil mezi zuby kapitán, ale pak pozvedl své koutky do škodolibého úsměvu. Nezajímalo mě, co bude dál, prostě jsem vykročila jeho směrem. Jeden krok, pak druhý, nakonec z toho byl takový divně vyhlížející běh, který skončil tím, že jsem mu skočila kolem krku.

Pevně jsem ho objala, až jsem si myslela, že ho snad udusím, on ale pouze položil svou hlavu na temeno té mé a jednu svou ruku položil na mé záda. V té druhé svíral svůj obří meč.

,,Tak ráda tě zase vidím," zašeptala jsem tak, aby to slyšel pouze on a nikdo jiný. Jeho reakce byla hlasitý smích, který po chvilce ustal.