Transformation

Kapitola XIII.

Uhm... takže, tady máte ode mě Silvestrovský dáreček. :3 Asi budu tedy přidávat kratší kapitoly za kratší dobu, bude to podle mě výhodné pro obě strany. Chci jen podotknout, že - myslím si - tahle kapitolka není moc pro slabé povahy. Můžu vám říct, že když jsem psala konec a pak si to znovu četla, rozbrečela jsem se i já a to je co říct. Prosím, nezabíjejte mě, já taky trpím z toho, co jsem to ksakru napsala, i když na to nevypadám. :D

Pohled třetí osoby

,,Zachránit? Stále to jde?" podivil se náhlému zjištění Ukitake, jeho tvář však jasně napovídala, že mu spadl kámen ze srdce. Výraz kapitána šesté divize se však nepozměnil, skoro jako kdyby mu na tom nezáleželo.

,,Ukitake-taicho! Nekecat a shánět lidi!" křikl na bělovláska zadýchaný Madarame, jenž k nim doběhl nastejno se svým parťákem Yumichikou.

Juushiro se na něj krátce zamračil a se slovy ,,To si s tebou pak vyřídím, Ikkaku!" se rozeběhl pryč. Ayasegawa neváhal a rychlostí blesku se přemístil několik metrů před to stvoření zahalené temnotou. Zesílil stisk rukojeti svého meče ostře se zahleděl do těch krvavě rudých očí.

,,Ale, ale... tebe poznávám," zaskřehotalo monstrum a s nakloněnou hlavou na stranu si olízlo jeden z abnormálně dlouhých a špičatých nehtů, jejichž barva připomínala černý inkoust. Lesklá, ale tmavá jako sama noc. ,,Kolikrát... to bude, co jsme spolu... bojovali?" zasyčelo a olízlo si hbitým jazykem další z nehtů.

,,Těší mě, že si mě pamatuješ. Tentokrát už... potřetí?" ušklíbl se fialovlásek, nevycházel přitom však ze střehu. Byl připraven v kterémkoliv okamžiku uhnout, anebo odrazit protivníkův útok. Vyčkával, věděl, že ona vyrazí jako první.

,,Ale tentokrát... je to naposledy!" zasyčela stvůra a vztáhla ruce k obloze, okamžitě se kolem nich shromáždila temná energie, jenž Yumichika již tolikrát viděl.

,,Tak pojď, démone!" křikl a vyrazil. Cestu mu křižovaly jednotlivé šlahouny, on však znal jejich rychlost a bez obtíží se mezi nimi prosmýkal. Spousty z nich přesekl, jen aby se dostal k jejich zdroji, jejich obnova byla ale tentokrát rychlejší. Nepředpovídal to, a proto se získaným šrámem o kus odskočil. Následně stihl jen tak tak zmizet před přesně mířenou ranou energie stlačené do malé kuličky, jejíž ničivá síla byla ohromující. Jedna z nich dokázala roztrhat na kusy půlku budovy.

Byl si jistý, že když si ho pamatuje, bude pro něj vážně těžké ji byť jen zranit. Temnota kolem ní se v každé chvíli dokázala zpevnit tak, že se svým teď už docela nízkým reaitsu po bojích by štít nedokázal prorazit. Přesně to byl jeden z důvodů, proč nechal zavolat svého kapitána.

Boje v okolí byly v plném proudu. Malý Hitsugaya fungoval skoro jako rozhlas, kterým oznamoval situaci, použití pekelných motýlů v této situaci by bylo příliš pomalé a z části i riskantní. Hollow proudili dovnitř Seiretei i Rukongaie po desítkách, do boje byli zapojeni snad všichni Shinigami. Nikdo nechápal, co se mohlo stát, že na ně znenadání tak útočí. Jediný, kdo nebyl přítomen, byl vrchní kapitán.

Byakuya, téměř omámen šancí, že je možnost Shezy zachránit, po očku sledoval jejich původního nepřítele, modrovlasého Hideakiho. Ten stál o kus dál, kvůli černé stvůře mu nikdo nevěnoval velkou pozornost. On to však bral pozitivně, užíval si, jak se ji snaží zachránit, i když si byl zatraceně jistý, že se jim to nepovede.

Kuchiki nechával svůj bankai poletovat ve vzduchu a chladnokrevně zabíjel Prázdné ve svém okolí jediným pohledem, žádný z nich se k němu nedokázal přiblížit blíž jak na sto metrů. Pak ale prudce zaútočil na ledabyle postávajícího Hida.