Transformation

Kapitola XII.

Tak mi řekněte, co vám vyhovuje víc? Kratší kapitoly s menšími rozestupy, nebo delší kapitoly s větší odmlkou? Tahle je taková kratší... co myslíte? Dokážete si to představit? :P

Shezy

,,Grimmjow Jaegerjaquez!" křikl někdo z dálky a následně přímo přede mě dopadl na jedno koleno Ichigo. Váhavě jsem o krok ustoupila, abych se mu náhodou nepřipletla pod nohy. To by nejspíš nedopadlo dobře.

,,Ále, jsi to ty, Ichigo?" zadíval se Grimm na zrzka, který právě stál ochranitelsky přede mnou. Sledovala jsem s napětím jejich oční souboj, načež jsem mrkla a mezitím se ozvalo hlasité zařinčení dvou mečů. Až teď kolem mě zasvištěl vítr od toho, jak prudce se Ichigo odrazil a vrhl se přímo na nepřítele.

,,Jakto, že žiješ, Grimmjow?! Haaa?! Stejně tak Ulquiorra!" řval na něj, přičemž dravě útočil. Při vyslovení Schifferova jména se modrovlasý zamračil a vycenil zuby. 

,,O tom zrádci mi ani nemluv! Oživili jsme ho, aby s námi bojoval bok po boku, on si ale vybral vaši stranu! Chtěl vidět tu vaši holku!" Vyléval si na něm svůj vztek, skoro jsem nestíhala očima, jak byli ti dva rychlí. Prach kolem jejich nohou se vířil, stoupal až do nebeské výše a tím nám kazil pohled na situaci. 

,,Je to ORIHIME!" Kurosaki měl už nervy k prasknutí, viděla jsem to na něm. Poslední jeho rána byla tak silná, že Grimmjow odletěl o několik metrů zpět, jen aby získal ztracenou rovnováhu. 

Dál jsem těm dvěma ale nevěnovala pozornost. My ostatní, co jsme stáli okolo, jsme se sčukli do jedné skupiny, kde jsme si vyměňovali svoje názory. Samozřejmě pouze očima. Zajímalo mě, proč neútočí ten druhý. Hi... Hideaki? Tak se, myslím, představil. 

Z dálky na nás hleděl, škodolibý úsměv na tváři. Při střetu našich pohledů mi přeběhl mrazík po zádech, přišlo mi totiž, jako kdyby mi viděl až do duše.

Pak jsem se nadechla a vyslovila to, co vrtalo hlavou všem přítomným: ,,Co tady chceš?!"

Můj hlas byl přesný opak toho, jak jsem se cítila. Měla jsem strach a pocit, že se každou chvíli sesypu jako domeček z karet. Můj hlas byl však pevný a jistý, nebyla v něm jediná známka třasu. 

Volaný svůj úsměv ještě rozšířil a hlasitě se zachechtal, přičemž teatrálně rozhodil rukama. 

,,Přišel jsem pro něco, co máš ty, onee-chan!" 

,,J-já?" vykoktala jsem zmateně, tentokrát už můj hlas takovou sílu neměl. Sklonila jsem hlavu k zemi a udělala pár kroků vzad. ,,Takže tohle všechno... je kvůli mně? Kvůli mně moji spolubojovnící umírají?"

,,Cítíš to, že? Cítíš ze mě nepřekonatelný strach, třeseš se tak moc, že máš pocit, že se každou chvíli zhroutíš! Cítím to, cítím tvoje pocity až sem!" Co slovo, to krok, se přibližoval. Koutkem oka jsem postřehla, jak se přede mě postavili Byakuya s Ukitakem, skoro jako kdyby mě chtěli od něj dostat co nejdál. On ale nepřestával mluvit a jeho slova se do mě zařezávala hloub a hloub: ,,Bojíš se, že lidem, které si tady poznala, se něco stane." 

,,Přestaň...," zašeptala jsem, i když jsem věděla, že to neuslyší. Slzy se mi hnaly do očí, měla jsem co dělat, abych je nepropustila na povrch.

,,Bojíš se ale i, že o ně přijdeš. Třeba o kapitána Kuchiki! Vím, co k němu cítíš, i já to cítím! Ale víš co? On je kapitán, i kdyby k tobě něco cítil, nikdy to nedá najevo! A navíc, ty nejsi odsud. Nejsi odsud, nepatříš sem!"