Transformation

Kapitola II.

Omlouvám se, že je díl až po dvou týdnech a že je kratší než obvykle, ale snad si ho i přesto užijete. Objeví se nám nová postava, jejíž obrázek máte přiložen. :P Za vote bych byla ráda, pokud okomentujete, budu ještě radši. Sdělte mi, zda-li má cenu tuhle povídku vůbec psát! ;)

Shezy

,,Kde to vlastně jsem?" povzdechla jsem si a smutnýma očima sledovala hvězdnou oblohu. Stále jsem si nebyla jistá, jestli je tohle jen sen nebo realita. Ale cítí lidé ve snech hlad? Ten byl totiž momentálně mým nejbližším společníkem.

,,Mňááu," ozvalo se z temné noci a kolem mých nohou se propletla černá kočka. Po chvilce se posadila poblíž a upřela na mě svá zelená kukadla. Pousmála jsem se a sklonila blíž k ní, abych ji mohla podrbat za ušima.

,,Alespoň, že kočky tu jsou normální, viď?" Malé stvoření se zvedlo a vyšlo vstříc mé natažené dlani.

,,Jak který, já ne," ozval se hlas, který bych spíš připsala do skupiny mužských hlasů. Narovnala jsem se a otočila kolem osy, ale nikde nikdo nebyl.

,,He?" zamračila jsem se snažíc prokouknout skrz tmu, ale bylo vidět sotva na pár kroků. Pokrčila jsem rameny a sehla se pro čtyřnožku, kterou jsem si vzala do náruče a začala ji hladit na hlavě. V hlavě se mi míjela velká spousta otázek, na které jsem nedokázala najít odpovědi. Nejvíc mě však trápilo to, že jsem si sama nebyla jistá, jestli opravdu existuju.

Znovu jsem si povzdechla a zahleděla se od kočky zpět na oblohu. Přišlo mi, jako by na ní bylo něco jinak než obvykle, ale nad tím jsem jen v duchu mávla rukou. Hvězdy jako hvězdy, ne? Proč se tím zbytečně zahazovat.

,,Ženská, to drbání je příjemný, ale máme jít dovnitř. Pojď," ozval se znovu tentýž hlas, jehož majitel nebyl k nalezení, a zároveň přitom mi kočka vyskočila z náruče rovnou na zem. Zmateně jsem zamrkala - což byl oproti mojí vnitřní reakci jen slabý odvar - a s drbáním se na temeni hlavy jsem tu kouli chlupů následovala do domu.

Automaticky jsem za sebou chtěla zabouchnout dveře, avšak nějaká malá holčička mě předběhla a zavřela je místo mě. Podívala jsem se na ni a s úsměvem kývla. Společně jsme beze slova prošli přes část domu, kde byl obchod, než jsme se dostali do hlavního pokoje, v němž u malého stolu seděly mně už známé tváře.

,,Hej, Shezy, kam si zmizela?" probral se první z hovoru Ichigo a ihned mě prozkoumal svýma hnědýma očima od hlavy až k patě. Nad tím až přehnaným pohledem jsem protočila oči a usadila se vedle Orihime do jejich kroužku. Upíraly se na mě zraky všech přítomných, nad čímž jsem se mírně ošila. Nikdy jsem nevyhledávala společnost a zvlášť ne společnost lidí, které pořádně ani neznám.

,,Říkala jsem vám," začala jsem, ,,že se jdu podívat ven. Byli jste ale tak zažraný do hovoru, že jste si toho nejspíš nevšimli," pokrčila jsem rameny a zakoukala se na tu černou kočku, kterou jsem potkala venku a která právě skočila na rameno kloboučníkovi. ,,Mimochodem," pokračovala jsem dál, ,,kde to vlastně jsem?"

,,Ty to opravdu nevíš?" probrala se z téměřspánku Rukia a překvapeně na mě zírala. Nadechla se, aby mohla spustit, ale Ichigo ji předběhl.

,,Město Karakura, Japonsko," prohlásil a rozesmál se nad naštvaným pohledem mladé Shinigami.

,,JAPONSKO?!" zděsila jsem se a doslova vyletěla do vzduchu. ,,A-a... jak to, že vám rozumím a dokonce vy rozumíte mě?! Co je tohle za hovadinu! Jak jsem se sem dostala a proč už jsem se neprobrala? Co jste zač? Co jsem já zač? Co se to sakra-"