Kamarád z blázince

Kapitola 2

Jo, vzali mě!! Konečně mi přišlo přijetí. A dneska mě po škole čeká první den. Už se nemůžu dočkat.

Několik hodin školy jsem přežila a teď čekám před těmi samými dveřmi jako před pohovorem. Zazvonila jsem na drobný zvonek, abych o sobě dala vědět, tak jak mi bylo řečeno v e-mailu. Uslyšela jsem klapání podpatků a dveře se otevřely. Uvnitř stála stejná žena jako posledně: "Zdravím, a také gratuluji k přijetí. Ale nyní už tě předám, paní doktorka Klampová tě provede a bude ti pomáhat a radit po celou dobu tvé brigády." Chodbou k nám rychlými kroky mířila asi 50-letá žena s brýlemi střední postavy. Kolem ní vlál sněhově bílý plášť a její kaštanově hnědé vlasy. Měla milý, ale unavený úsměv. "Ahoj, jsem doktorka Klampová, jak už ti paní ředitelka jistě řekla. " uvítala mne "Ano, já jsem Daniela Sýkorová. Těší mě" a podali jsme si ruce.

Došly jsme do malého skladu kde byla spousta plášťů a doktorka mi jeden podala. "Oblékni si ho. Nyní jsi něco jako naše zaměstnankyně" zasmála se. Navlékla jsem si ho, a potom jsme vyrazily na obhlídku areálu. Doktorka mi ukazovala různé pavilony a říkala mi, jací jsou zde pacienti, nebo k jakému účelu slouží. Dokonce pro mě měla nachystaný plánek abych se zpočátku neztratila. "Tak, obešly jsme to tu celé, taky že to trvalo."pohlédla na hodinky. "Když už to tu znáš podíváme se do společenské místnosti. Je už hodina kdy by tam mohli být většina méně nebezpečných pacientů." Vydali jsme se směrem k pavilonu 5, ve kterém byla společenská místnost a jídelna. A vzhledem k tomu, že se za malou chvíli měla podávat večeře, jistě budeme k ruce.

Uvnitř bylo dusno a dost lidí. A všichni byli zvláštní. Proč asi, že? Rozhlédla jsem se a můj pohled se setkal s jiným. Patřil klukovi, kterému mohlo být tak 18. Byl velmi pohledný, měl načechrané blond vlasy a zářivě modré oči. Divila jsem se, že tu je, avšak věděla jsem, že psychické nemoci se nevyhnou ani mladým lidem. Ze zasnění mě vytrhla doktorka. "Musíme ohlásit, že je večeře aby se všichni odebrali do jídelny. A těm kdo to neudělá, musíme pomoci, protože to sami nezvládnou." Doktorka zazvonila na zvonek, který visel ze stropu a místnost rázem stichla. "Večeře! Všichni do jídelny!" Odmlčela se. Lidé se pomalu začali zvedat a odcházet nahoru. " Musíš mluvit stručně a srozumitelně. Vidíš, že všichni lidi až na ni" ukázala na jednu ženu " poslechli. Mají totiž lehčí nemoci a nyní je zrovna chvíle, kdy by se mohlo zdát, že jsou naprosto zdrávi. Jsou to například tězcí maniaci nebo schizofrenici. Jak jistě víš, není to po celou dobu, avšak pouze v určitých okamžicích... Teď půjdeme zkontrolovat ostatní nahoru. Leo! Pohlídej chvíli paní Hornovou." Přiběhla mladá žena a my se vydaly nahoru. Otevřel se.mi pohled na velkou jídelnu se spoustou stolů. " někdo je tu vždycky musí hlídat, alespoň dva lidé. Kdyby se tu ztrhla bitka, nebo někdo dostal silný záchvat, musí se stisknout tohle žluté tlačítko. Přiběhnou na pomoc další lékaři. " Chvíli mi ještě ukazovala pár věcí, a pak jsme sešly schody zpět za tou ženou. Už na schodech jsem slyšela její řev. " Pusťte mě, copak mě nepoznáváte?!? Dokážu všechno! Jestli mě nepustíte prostě to tu rozkopu. Mám obrovskou sílu!" cukala se v objetí Leony. "To je normální. Mluví z cesty a myslí si, že dokáže všechno. Trpí nejhorším typem mánie. A teď ji takhle chytíme a odvedeme do jejího pokoje." Žena sebou hrozně cukala, ale nakonec se mi podařilo ji chytit. Došly jsme s ní k pavilonu 27, ve kterém byl její pokoj. Byl celkem příjemný, ale myslím, že duševnímu stavu té ženy stejně nepomohl. Doktorka Klampová jí pomocí lsti dala rozpuštěný prášek ve vodě. Chvíli jsme čekaly až se zklidní. Teď už si nás vůbec nevšímala a byla naprosto klidná. "Můžeme jít, ještě sem někoho pošlu na kontrolu kdyby náhodou. " mrkla na mě doktorka.

Jedu domů. Od té doby co jsem ty oči viděla na ně stále nemůžu zapomenout. Doufám, že ho ještě uvidím. Ten kluk se mi vryl do paměti, i když jsem ho viděla jen pár sekund. V tom jeho pohledu se skrývalo nebezpečí. A to mě lákalo.