Kamarád z blázince

Kapitola 4

Stojím před pavilonem 18. Nemám tu co dělat, ale už jsem dokončila všechnu práci která mi byla zadána.

Ťukám na dveře číslo 5, bydlí v nich pacient číslo 5637s. Předtím jsem trošku prohrábla kartotéku. Bohužel v ní nebyly žádný důležitý informace, ale jeho pokoj jsem zjistila. Na kartě byla jeho fotka a tohle číslo. Slyším za dveřmi kroky.

Když se dveře otevřely, stál za nimi. Rozcuchaný, v teplácích, ale stejně byl sexy. "Ou, ahoj." mluvil trochu vlekle, asi byl ještě trochu pod vlivem prášků. To bylo celkem dobrý, protože lidé po nich bývají otevření. "Můžu dál? " " Joo, jasně." ustoupil a pustil mě dovnitř. Chvíli jsme konverzovali, potom jsem se osmělila. Na kartě jsem si přečetla, že je nebezpečný a obecně pavilon 18 je označen jako pro kriminálníky. "Proč jseš tady?" trochu jsem se bála, co bude následovat, ale byl pod vlivem prášků. " Tak tohle chceš vědět? Je to hodně dlouhej příběh, ale dobře, tak poslouchej."

'Bylo mi asi devět. Do tý doby jsem žil docela normální život, ale to se změnilo. Pravý rodiče jsem nikdy nepoznal, byl jsem z děcáku. Jednoho listopadovýho dne přišel nějakej pár a vybírali si, koho si vezmou. Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jako devítiletej jsem měl mizivou šanci, že se ještě dostanu domů. A byl jsem s tim smířenej. No, ale po několika návštěvách si vybrali mě. Nedokážeš si představit jak jsem byl šťastnej. Sbalil jsem si svejch pár věcí a 12 prosince jsem se přestěhoval. Toho dne se všechno změnilo, můj život se proměnil v noční můru. Měli malej barák v nějaký dřívější chatařský oblasti, která byla teď absolutně opuštěná. Byl ošklivej jak zvenku, tak zevnitř. Ukázali mi můj "pokoj". Byla to taková kobka. Opravdu malinká. V rohu stála nízká dřevěná postel, ze stropu visela žárovka která vydávala slabé světlo a naproti dveřím bylo malý okno, kterým by se protáhl  akorát tak pes. V růžku stála malá  skříň do níž jsem svoje věci narval tak tak. Když jsem to uviděl, zděsil jsem se. Čekal jsem milující rodiče, ale tak nějak už jsem hned po příjezdu tušil, že to nebude procházka růžovou zahradou. Řekli mi ať si vybalím a zabouchli za mnou dveře, slyšel jsem rachotění klíče v zámku. Nevěděl jsem co mám dělat, no a tak jsem vyndal svoje věci, narovnal je do skříně, tak jak jsem byl zvyklej z děcáku a pak si sednul na postel. Ta pode mnou nebezpečně zavrzala a trochu se prohla. Popsal bych ti pokoj líp, ale vážně tam nic jinýho nebylo, pokud teda nechceš popisovat kdy a kde přibyla na zdi nějaká prasklina nebo plíseň. Asi hodinu jsem si hrál se svejma autíčkama, ale pak jsem dostal hlad. Nejdřív jsem na dveře zabouchal lehce, ale nebyla žádnà odezva. Dokud jsem nezačal do dveří mlátit tak, že se otřásly a řvát nikdo nepřišel. Konečně jsem uslyšel klíč. Popadla mě obrovská ruka a odtáhla mě kamsi do obýváku. Tam mě hodila na něco, čemu říkali gauč a než jsem se stačil vzpamatovat přiletěla mi do ksichtu pořádně silná facka, až se mi zamotala hlava a zatmělo před očima. Uslyšel jsem hlas jak řve:" Co si myslíš, ty malej zmetku?! Že tu budeš řvát?  My tě naučíme jak se chovat!" A přistála mi další rána, tentokrát do břicha. Asi to bylo tim jak jsem byl malej a zčásti tim, že jsem měl hlad a prostě jsem se pozvracel. Potom mě vzaly zas ty obrovský ruce a v mym " pokoji" me hodily na mojí " postel". Za chvíli za mnou přistál tvrdej chleba a flaška vody. Měl jsem hroznej hlad, bylo mi špatně. Po těch ránách mě hrozně bolelo břicho a tvář. Když jsem so sáhnul na ucho a potom se podíval na svoji ruku, měl jsem tam krev. Nebylo jí moc, ale stejně. Vytáh jsem si zrcátko, který jsem si přines, dostal jsem ho jednou od jedný holky, co jsem měl rád. Měl jsem trošku natrženou kůži pod uchem. Sněd jsem chleba, ani jsem nemyslel na to, co budu jíst dál.
Večer mě vytáhli z toho kutlochu a já musel sníst to, co mi dali. Nějaká divná kaše z bůhví čeho. Jedl jsem mlčky a když jsem dojed, tak jsem se zeptal, proč si mě vzali a co se mnou chtějí dělat. Do mejch nohou udeřil silnej kopanec do holeně a já zaskučel. " Nikdy se na nic neptej. Mlč a dělej co ti řekneme, jinak skončíš špatně" zavrčel na mě ten chlap. Po večeři jsem musel všechno umít a poklidit. Pak mi dali špinavej ručník a nechali mi deset minut v koupelně. Ležel jsem večer na posteli a dlouho přemýšlel. Přemýšlel jsem za co si zasloužím být tady. Byl jsem malý a měl jsem tolik otázek, na které jsem neznal odpovědi. Bolela mě místa, kam mě udeřili. Nevydržel jsem to a rozbrečel jsem se.'

Viděla jsem jak mu po tváři stéká slza. Ani jsem si to neuvědomila, ale někdy při vyprávění jsem ho musela chytit za ruce, které jsem teď pevně svírala. Nevěděla jsem co mám dělat. Pomalu jsem se k němu začala přibližovat, a potom ho políbila. Když jsem se odtáhla, usmál se na mě, na chvíli vystřídal jeho smutný pohled jakýsi záblesk a polibek opětoval. Vtom někdo zaklepal na dveře. " Léky" ozvalo se zpoza dveří. "Sakra, zapomněl jsem. Hele promiň, ale asi budeš muset pod postel. " "To je v pohodě" ještě jsem mu vlepila pusu a zalezla jsem pod postel. On šel otevřít dveře. Dovnitř vstoupila sestřička "Tak pane, vy už to znáte, lehněte si...taak... teď vám píchnu injekci, vy na chvíli usnete a pak vám bude dobře."

Viděla jsem vzdalující se nohy. Chvíli jsem ještě počkala, kdyby sr někdo vracel, ale nikdo nepřišel, tak jsem se zpod postele vyškrábala. Ležel na posteli a spal. Byl fakt nádhernej, věnovala jsem mu poslední pohled a pro sebe jsem se usmála a vyklouzla jsem ze dveří.