Stále jsem o tom přemýšlela. Šikanovali ho. Nejspíš díky tomu má teď psychickou poruchu. Bylo mi ho líto, chtěla jsem mu pomoct, ale nešlo to. S největší pravděpodobností už se z toho nikdy úplně nevyléčí. I když tak třeba už bude vypadat, vždycky ho může přepadnout nějakej záchvat. Musím si od něj vyslechnout víc a potom mu pomůžu. Alespoň aby se příliš netrápil těmito vzpomínkami. Vím, že může být nebezpečný, to jsem si přečetla na jeho kartě, ale třeba mi on sám řekne důvod proč je tak označen.
Zaťukala jsem:"To jsem já." Dveře se otevřely, tak jsem vstoupila. Najednou mě uchopily ruce, prudce se mnou trhly a já spadla na zem. Zaskučela jsem. Najednou se jakoby zaseknul, pomalu jsem se otočila a koukala jsem na něj tázavým a trochu bolestným pohledem. " Panebože, promiň. Já. ..já...asi bych si měl vzít prášek. " pomohl mi se zvednout. "Vážně se omlouvám, jseš vpohodě?" " Jo, jasně. Jen jsem se hrozně lekla" "Fajn." A zmizel v kuchyni.
Uvařil mi čaj a zase jsme si sedli. "Nechci bejt vlezlá, ale nevadilo by ti, povídat mi ještě o tvý minulosti? Ráda bych ti nějak pomohla." "Ale jo, když tě to zajímá. Já jsem zas rád, že se z toho můžu vykecat."usmál se.
'Ráno mě vzbudilo neskutečně hlasitý zvonění budíku. K snídani jsem zase dostal jakousi kaši, ze který se mi dělalo špatně, ale kručelo mi břiše, tak jsem ji snědl. Po snídani mě odvedli na zahradu, která byla zasněžená."Taak chlapečku, tady máš lopatu, škrabku a smeták. Odházej sníh z cesty a ještě očisti auto. Běda, jak to nebude pořádně." vyhrožoval."Ale co škola?" v tu chvíli jsem zase dostal ránu. "Už včera jsem ti říkal, neptej se! A ze školy jsme tě uvolnili...teď už dělej" a nechali mě tam samotnýho stát. Malýho kluka s lopatou v ruce. Bolel mě bok, kam mě udeřil, ale stejně jsem se radši pustil do práce. Po poledni jsem skončil, a i když mně se zdálo, že jsem to zametal dokonale. Stejně mě zmlátili, že to je prej špatně. Takhle to šlo pořád. V podstatě jsem jim sloužil, všechno jsem udělal dokonale abych tentokrát už nedostal, ale oni si vždycky něco našli. Tělo jsem měl plné modřin. A Vánoce byly peklo. Žádný dárky, nic. Snad celou noc jsem probrečel a to jsem tam bylt sotva 2 tejdny. Když jsem se pohnul všechno mě bolelo.
V těchto podmínkách jsem žil asi 2 a půl roku. Dokonce ve škole nikdo na nic nepřišel. A já jsem se hrozně bál někomu něco říct. Už jsem si tolik zvykl na rány, že už jsem je pomalu ani nevnímal a neznal jsem pocit, že mě nic nebolí. Bylo mi 12 a už jsem zažil něco, co bych nikomu nepřál.
Rozhodl jsem se, že uteču...'
ČTEŠ
Kamarád z blázince
Mystery / Thriller16-letá Dany je normální holka, vybere si brigádu v blázinci, kde potká úžasného kluka a ten jí vypráví svůj životní příběh. Co ho v životě potkalo? A co oba společně čeká?
