Kamarád z blázince

Kapitola 10

'Nejdřív jsem nevěděl, kam jít, ale pak jsem vyrazil do internetové kavárny. Na internetu se dá najít cokoliv. Zadal jsem do googlu "odvykací zařízení pro nezletilé" a hned mi vyjelo několik odkazů. Nejblíž pro mě byla nemocnice Milosrdných sester v Bartolomejské.

Když jsem stál před vchodem, měl jsem nutkání otočit se a vrátit se k fetu. Bylo mi tak hrozně špatně a nějak tak jsem tušil, že to při odvykání bude ještě horší. Pak jsem ale nahmatal na krku Berryin přívěsek. Berry to chtěla, udělám to kvůli ní.

Čekal jsem dlouho v čekárně, bylo to možná i několik hodin, protože jsem nebyl objednaný. Párkrát už jsem se i zvednul a odcházel, ale nakonec zvítězila moje silná vůle a já vytrval.

Na vyšetření se mě doktorka ptala na různé věci. Třeba jak dlouho fetuju, jak jsem na to přišel a tak. Řeč přišla i na moje rodiče, a po tom proběhla prohlídka. Nebyl jsem na tom nejhůř, ale víte jak to je, drogy člověka ničí fyzicky a, jak jsem zjistil později, tak i psychicky.
Dostal jsem první dávku takové té odvykací látky a měl jsem jít domů, jenže já neměl kam. "Jéje, promiň. Zapomněla jsem. Chviličku počkej, zavolám na oddělení, snad mají volné lůžko." Tak zavolala, místo naštěstí bylo."Máš všechny věci?"zavadila pohledem o můj batoh. Řekl jsem, že jo a ona mě odvedla do vedlejší budovy.
V přízemí bylo společenská místnost, jídelna a místnosti dle zaměření, takže třeba hudební, nebo něco jako posilovna. V dalších patrech se nacházely pokoje a koupelny. Dovedla mě do mého pokoje. Byl vymalován na světle modro a byla v něm dvě lůžka. Vzhledem působil trochu nemocničním dojmem a bylo to logické, protože to něco jako nemocnice bylo. " Tvůj spolubydlící je také chlapec, tak doufám, že si budete rozumět. Zatím se tu můžeš zabydlet, všichni jsou totiž dole ve společenské místnosti na podávání 'lektvaru',jak tomu někteří říkají " usmála se.

Ten kluk se jmenoval Tom, celkem jsme se skamarádili. Bylo mu asi 17 a píchal si heroin. Teda teď už ne, ale dříve. Často jsme si vyprávěli, povídal hlavně on mně, protože já mu nevěřil natolik, abych mu říkal o tom, že mě fyzicky i psychicky týrali.
Konali se tady jakési terapie, abychom vydrželi tu hrůzu, kterou jsme při odvykání prožívali. A taky právě tady jsem se od Toma naučil hrát na klavír. Chodili jsme na alternativní výuku do blízké školy, měli jsme i zájmové kroužky, skoro jako bychom byli normální, ale my jsme nebyli.

Musel jsem také říct, že jsem utekl od svých adoptivních rodičů, ale o mém utrpení jsem se raději nezmiňoval Naštěstí když jsem podstupoval terapii, nemohl jsem se k nim vrátit. Už jenom při zmínce o nich jsem se začal klepat a ucítil jsem bolest ran.