Kamarád z blázince

Kapitola 7

'Dorazil jsem do města. Začal jsem se trochu bát. Přece jenom mi bylo teprv 12 a teď jsem byl sám v tomhle velkým městě. Na vlastní pěst, nebo možná nůž. Věděl jsem, že na každym rohu na mě číhá nebezpečí. Feťáci, bezdomovci, dealeři, pasáci a levný holky. Přes den nejsou skoro vidět, kromě bezdomovců teda, ale jakmile se začne šeřit všichni tyhle zvláštní existence vylezou z tmavých koutů.

Najednou jsem nevěděl co mám dělat, kam jít. Byl jsem sám. Cítil jsem se naprosto bezmocně. Taky jsem se trošku bál. Nechtělo se mi příliš spát na lavičce, je to nepohodlné a navíc je člověk ostatním na očích. Chvíli jsem tak brouzdal po městě a nakonec jsem narazil na bezdomovce, se kterými jsem se seznámil a oni mě u sebe nechali přespat.

Byl jsem tam u nich asi týden, a pak jsem se rozhodl, že půjdu zase dál.  Takhle bych nemohl žít dlouho. Nemohl jsem se mýt a dělal jsem jim trochu slouhu, aby mě mezi sebou nechali. Bylo by fajn najít někoho mně podobného. Hlavně teda věkem.

Brouzdal jsem dlouho městem, přespával jsem, kde se dalo. Jednoho dne jsem narazil na pěknou holku a dal jsem se s ní do řeči. To, že nemá rodiče na ní bylo poznat. Zjistil jsem, že bydlí v garsonce ještě s 4 lidma, který ji mezi sebe vzali. Všem bylo okolo 20, kluci i holky, všichni feťáci. Neřekla mi jak se jmenuje, ale  ostatní ji říkali Berry. Ona taky fetovala a když neměla prachy tak už ve svejch 13 letech šlapala. Vzala mě do tý jejich garsonky, že tam prej můžu zůstat. Hrozně to tam smrdělo a lidi se tam váleli po sobě, ale já už jsem nechtěl spát venku a byl jsem vděčnej za jakoukoliv střechu nad hlavou.

Abych tam mohl zůstat musel jsem nečím přispět, a tak jsem se ujal shánění jídla aby si ostatní mohli shánět fet. Občas jsem kradl, i když jsem měl výčitky svědomí, něco jsem vyžebral nebo našel. Bylo to dost těžký, sháněl jsem od rána do večera a stejně jsme byli všichni hladoví. Ale dalo se to. Mě to vlastně ani nevadilo, byl jsem rád, že můžu celý den volně běhat po městě.
Jednoho dne mě přistihla jedna postarší paní, jak kradu. Chystal jsem se utéct, ale ona nezačla dělat povyk, ale naopak mi ty věci koupila a venku se mě ptá:"Proč to děláš, chlapče?" Nevěděl jsem co si o ní myslet, ale něco v jejím pohledu mě donutilo mluvit. "Je nás šest a já nás musim všechny živit. Nemáme kde vzít peníze. Vážně se stydím, že kradu."dodal jsem ještě. Paní se usmála:"To je v pořádku, chápu tě. Víš, jsem nesmírně bohatá a až zemřu, nemám komu bych dala své peníze a tak dávám komu můžu. Hele, každý den najdeš tady-"ukázala na poštovní schránku" obálku s penězi. Tady máš klíč a běž"a ještě než jsem stačil cokoliv říct, dodala "a hlavně mi neděkuj!" a odešla. Zíral jsem za ní s otevřenou pusou. Nevěděl jsem jestli ji mám věřit, nebo jestli si ze mě dělá šoufky. Další den jsem se ale přesvědčil, že nelhala. Opravdu se zde každý den objevil slušný obnos peněz.

Od tý doby se nám žilo dobře, alespoň mně. Bylo to jedno z nejlepších období mého života, ale jenom do té doby, než mě Berry poprvé vzala do jejího oblíbeného klubu, kde se fetovalo.