Já jsem ty a ty jsi já

2. Červený býk v plechovce

"Nastup si, dělej!" hulákala.
Já na ni jen zírala: "Ty- ty kdo jseš sakra?!"
"Vysvětlím ti všechno v autě," mávla bezdradně rukou, "teď musíme jet, protože teta se vzbudí za..." podívala se na hodinky, "tři.. dva.. jedna.. Teď!"
Věnovala jsem letmý pohled na tetiné okno, opravdu se tam rozsvítilo...

Dívka mě chytila za ruku a táhla k autu ke dveřím spolujezdce.
"Jaks to věděla?! To s tou tetou!"
Povzdechla si a otevřela mi dveře. "Zlato, tohle už jsem jednou prožila."
Ignorovala můj nechápavý pohled a pokračovala:
"Důvěřuješ mi? Vím, že nikomu nikdy nevěříš, ale aspoň sobě bys měla."
Když viděla, že si sedám, přivřela dveře jen na švíru, aby se tam vešla její hlava a pošeptala mi:
"Nikdy nazapomeň, že já jsem ty a ty jsi já."
"Ale jak-" namítla jsem, ale to už vystrčila hlavu a přibouchla dveře. Viděla jsem, jak obchází vůz a nato se otevřely dveře řidiče. Kam se poděl ten chlap, co mluvil do telefonu? To mi bylo záhadou. Sedla si, otočila klíčky a trochu zmateně se pokoušela vyjet. Kola se zanořovala do štěrkové cesty u naší branky, jak se každou chvíli vůz otáčel jiným směrem.
"Sorry za ten plůtek," špitla najednou a vtom auto prudce couvlo a povalilo část plotu naší zahrady, možná i rozjelo pár kytek.
Poprvé za posledních pár minut mi doopravdy bylo dobře. Uchechtla jsem se a pravila:
"Je mi to fuk, stejně to tu nesnáším. Pročs to ale udělala?"
"Neumím řídit," ušklíbla se.
"Tak proč jsi za volantem?"
"Protože ta přede mnou to taky zvládla."
"Jaká před tebou? O čem to pořád meleš, nechtěla bys mi to třeba už vysvětlit?!"
"Až odsus zmizíme!" sykla.
"A to bude kdy?"
"Snažím se, jasný!?"
Něčím pohnula a dodávka byla konečně rovnoběžně s vozovkou. Trhnutím jsme vyjely na cestu.

Po pár minutách jsem prolomila ticho.
"Tak už mi to řekneš sakra?"
"Teď ne, teď nabouráme," podotkla jako by nic, "připásej se!"
"Prooč." otráveně jsem protáhla.
"Nabouráme, tak si dej ten zatracenej pás!"
"Nikdy to nedělám," namítla jsem. Ta holka mě začínala štvát.
"Udělej to!"
"Ne!"
"Dělej!"
"Polib si!"
"Dobře, jak chceš!" zařvala, když vtom dodávka do zatáčky moc zrychlila a nabrala auto před ní.
Ozval se dutý náraz a celým tělem mi škublo. Pak už se mi před očima zatemnilo...

Trhnutím jsem se probrala na vlkhé zemi. Otevřela jsem oči a zhluboka dýchala. Naklonila se přede mě nějaká postava. Byla jsem to já. Civěla jsem sama na sebe.
"Dejte pryč to zrcadlo," zamumlala jsem. Moje druhé já odešlo a po chvíli se vrátilo s plechovkou RedBulla.
Vtom mi to docvaklo. Jízda autem, náraz, ten RedBull, co jsem vzala z domova, i ta otravná holka.
"Vstávej!" špitla.
Pokoušela jsem se, ale bylo mi hrozně špatně.
"Co se stalo?" rozmrzele jsem vyloudila z úst.
"Omdlelas. A taky jsme ztratily hrozně moc času."
"Co?" zašeptala jsem. Nemohla jsem se pořádně zvednout.
"Vypij tohle," odvětila a hodila mi RedBulla, "to tě trochu nakopne."

***
Asi po půl hodině jsme nasedly do zpět do auta, kterému se kupodivu nic vážného nestalo.
"Takže co tady sakra dělám?" nasupeně jsem se otázala mezi doušky třetího RedBulla.
Moje druhé já dělalo, že je velice zaneprázdněno pilováním svých nehtů.
"Já jsem ty a ty jsi já," zamumlalo.
"Ano, ale-"
"Já jsem ty a ty jsi já, ale já jsem o den starší ty. To znamená, že ty jsi o den mladší já."
Nechápavě jsem civěla.
"Nenabouraly jsme," odmlčela se, "teda vlastně nabouraly, ale bylo to plánované. Přeneslo nás to do budoucnosti, je o den navíc než včera. Pro mě je tohle vlastně přítomnost."
Zase jsem otevřela pusu, a pak ji zavřela.
"Ale na co tohle všechno?" Zase jsem si lokla RedBulla.
Pousmála se. "Potřebuju od tebe laskavost," řekla, "potřebuju, abys mi s něčím pomohla, a pak se můžeš vrátit domů."