Já jsem ty a ty jsi já

6. Pozor na baziliška

S cementem, sprejem a myšmi jsme stály na rohožce s nápisem GET OUT přede dveřmi. Z celého domu duněly basy všech možných písní.
"Neměly bychom zazvonit?" znejistěla jsem.
Maracuia chvíli jen tak stála, pohled upřený někam do blba.
"Ne," řekla potom, "to se na párty nedělá."
"Jak to víš?" namítla jsem, "Vždyť jsi na žádné nikdy nebyla." Pak mi ještě něco došlo:
"Nebude to vlastně divný, že se tu najednou objevíme, když jsme tu nikdy nebyly?"
"Ne, všichni už budou natolik zpitý, že jim to bude šumák."
"Tak dobře."
"Trochu to bude divný," odvětila, ale to už brala za kliku.

Shimmy shimmy yay, shimmy yay, shimmy ya, drank!
Swalla-la-la, drank!
Swalla-la-la, swalla-la-la!

Chaos. To bylo první slovo, co mě napadlo, když jsem vstoupila dovnitř. Hluk. Smích. Nepořádek. Alkohol.

Zalezly jsme do toho václaváku lidí a bylo nám jasné, že už nebude návratu. Barevná světla. Hluk. Smích. Chaos.

Shimmy shimmy shimmy yay, shimmy yay, shimmy yah,
Bad girls gon' swalla-la-la

Neslyšela jsem nic a zároveň všechno.
Pár dospívajících se točilo v rytmu- ti, co ještě neměli dost, pak tu byly zástupy lidí postávajících s kelímkem v ruce a tlachajících o ničem.
"Nesnáším párty," poznamenala jsem k Maracuie, ale ta mě stejně kvůli té vřavě neslyšela.
Už teď mi z toho třeštila hlava a nejradši bych někam zalezla. Vzpomněla jsem si na Suzannin až nereálně prázdný pokoj. Nejspíš byl zamčený, protože jinak by se tam navalila masa lidí.
Holt zaprvé- zábava Suzanne Butcherový byla po městě vyhlášená a oblíbená a zadruhé- Suzanne měla spousty přátel. No... prostě "přátel".

Následovala jsem Maracuiu, která si razila cestu mezi lidmi. Prošla až na konec baráku. Tam bylo naštěstí míň lidí.
"Tady začneme," otočila se na mě Maracuia, "všechny zamčený dveře jsou naším cílem."
Nechápala jsem.
"Jak jako zamčený dveře...?"
"Zamčený jako většinou na dva západy," odvětila a já si v tu chvíli nebyla jistá, jestli vtipkuje nebo ne.
Když protočila oči, bylo mi to jasnější.
"Máme cement a dveře," povídala, "co s ním asi uděláme?" naoko přemýšlela.
"Nech toho."
"Co s ním asi uděláme? Nápověda- klíčové dírky."
"Fajn, už je mi to jasný," poznamenala jsem otráveně.
"Tak to řekni."
"Proč?"
"Protože cement čeká..."
"Jseš tak otravná."
"Já jsem ty a ty jsi já!" zasmála se.
"Nezačínej si."
"Pročpak?"
"Protože cement čeká."
"Cement počká," tvrdila najednou.
"Cement nepočká. Ztvrdne."
"Nějak se bojíš."
"Nebojím."
"Ale jo. Úplně je to z tebe cítit."
"Nebojím. Jenom si říkám, na co nám bude kýbl ztvrdlýho cementu."
"Tak řekni, co z něj uděláme, ať je nám to všem jasnější."
Odfrkla jsem si: "Nalejeme ho do klíčovejch dírek."
"Ano!" zatleskala mi Maracuia, "a co s ním bude potom?"
"Co by s ním bylo. Ztvrdne."
"A na co to bude?"
"Hele, co to zkoušíš?" založila jsem si ruce na prsou, "Zas tak blbá nejsem!"
"Ne?"
"Ne."
"Tak co teda-"
"Nebudu už odpovídat!" přerušila jsem ji naštvaně, "jdeme na to!"
Pak jsem ještě dodala: "Protože cement čeká."

***
Lidem ani tak nepřipadalo divné, že chodíme od jedněch zamčených dveří k druhým a něco šedého z našeho kýblu nanášíme do klíčových dírek. Vlastně jim to bylo dost šumák. Kdyby se ale objevila Susanne měly bychom pěknej průšvih.

"Jak dlouho tvrdne cement?" zeptala jsem se, zatímco Maracuia lžičkou nalévala naši pomstu do poslední klíčové dírky.
"Asi dvanáct hodin," odpověděla nerušeně Maracuia a pokračovala v práci.
"Dvanáct hodin! Není to pozdě?"
"Ne, ožerou se a budou spát celou noc," uchechtla se.
Chtěla jsem něco poznamenat, ale to už Maracuia dokončila svou práci.
"Tak hotovo," postavila se, "teď už jí i klíče budou na hovno."
"To budou," souhlasila jsem. Ona se na mě otočila.
"Nesnaž se vypadat drsně, na to jsem tady já."
Odvrátila jsem pohled. "Vždyť takhle otravně se snad nechovám..." utrousila jsem si pro sebe.