4. Třiadvacet bílých myší

27 5 2
                                    

Otevřela jsem už sedmou konzervu ančoviček. Smrdělo to tu trochu už teď. Dejme tomu pár hodin a už bude nedýchatelno. Do každé skrýše jsem schovala asi dvě rybky. Do kabelky, šuplíku, boty, šatníku, knihovničky...
Všude jich pár čekalo na objevení. Teda kromě pokojů, které jsem odhadovala, že v nich někdo spí. Tam jsem se neodvážila.
Maracuia mi pomohla se zbytkem konzerv- sama pak ještě rozmístila asi čtyři. Nepočítala jsem, kolik jich je dohromady, ale typla bych, že plus minus patnáct.
Představovala jsem si Saru s neonově zelenou hlavou, jak zoufale pobíhá po domě a hledá ryby.
Pan McGall běsní a paní McGallová hystericky křičí na služku. A to ještě tou dobou ani neví, co se stane její překrásné zahrádce.

***
Akce proběhla čistě a úspěšně.
"Koukni, co jsem našla v jejich kůlně," řekla hrdě Maracuia, zatímco jsme se vracely k plotu. V ruce třímala žlutý sprej.
"Počkej chvíli," zašvitořila ještě a odběhla s ním někam za roh ke garáži.
"Kam jdeš?"zeptala jsem se do ticha.
"Sakra," procedila jsem skrz zuby a rozběhla jsem se za ní.
Našla jsem jí u zaparkovaných aut, jak právě sprejuje poslední písmeno. Přes celý červený kabriolet se táhl žlutý nápis TÁHNĚTE DO PRDELE, MARACUIA POZDRAVUJE.
Odstoupila stranou, aby si svou práci prohlédla.
"Vím, že teď řekneš, že se to nerýmuje, ale já si s tím dala úplně stejnou práci jako ta přede mnou a aspoň to navíc splňuje ten účel. Jako: Táhněte do prdele, Maracuia pozdravuje." napínavě přejela rukou ve vzduchu,  "No neni to prostě strašně drsný? Představ si, že s tímhle budou jezdit celej život. Celej život tam budou mít nápis Táhněte do prdele, Maracuia pozdravuje," rozchechtala se úplně nahlas.

"Oni si to přelakujou," namítla jsem otráveně.
"Jo. To asi jo, ale i tak-"
"Zní to debilně," nadhodila jsem.
"Cože?! Tohle že zní debilně?!"
"Jo, jako by se někdo snažil vymyslst rým."
"A o to jde!"
"Ne jde o to, že už bysme měly jít!"
"Do prasečí prdele, vždyť Sara se právě vzbudila!" uvědomila si náhle Maracuia a přikryla si pusu rukou.
"To jako vázně?! Ty jseš taková kráva!"
"Stejně tak ty!" křikla ještě a dala se na útěk.
Z domu se začaly ozývat hlasy.
Rozeběhla jsem se za ní, co mi nohy stačily. "Jestli tohle kvůli nepřežiju,..." pomyslela jsem si.
Ignorovala jsem rozvázanou tkaničku i skutečnost, že přes plot neumím přelézt rychle.
Běžela jsem přímo za Maracuiou starší. S rozdílem, že ona vypadala, že si tenhle útěk užívá. Výskala u toho a chechtala se. Taky jsem zaslechla pár sprostých nadávek na Sařin účet odpovídající na napjetí ve vile.

Konečně jsme byly u plůtku. Chvíli mi trvalo, než jsem přes něj přelezla, ale když se tak stalo, věděla jsem, že už nám nic nehrozí. Zadýchaně jsme nastoupily do naší bílé dodávky a Maracuia dupla na plyn. Sejmuly jsme část branky, a následně vyjely na hlavní.

Pořád jsem se ještě vydýchávala. "Tak to bylo něco!"
Zasmála se. "Pro tvou informaci, ten spej jsem si nechala."
Sjela jsem ji pohledem typu Je to tvůj život a místo další trapné hádky se zeptala:
"Kam jedem teď?"
"Za bandou Tygrů."
Banda tygrů byla skupina tří totálně debilních kluků, kteří i když jim bylo něco přes sedmnáct, se chovali na deset. Teda když opomeneme ty sprosté nadávky a sexuální narážky. Pak by se dalo říct, že se chovali na deset. Jejich vůdcem a zároveň nejhorším z nich byl Baron H., vysoký Ind s divným jménem (proto se mu nejspíš říkalo jen Baron H.) a dlouhými vlasy, kterého jste nikdy neviděli bez cigára. Dále v partě byl "Kujot" neboli Kurt Jacobson- pihovatý tlouštík a nakonec "SuperMario", tomu nikdo neřekl jinak. Začínaly mu růst vousy a hlavně knír. Vždycky nosil kšiltovku.

"Teď jsou na nějaký párty, ale ožerou se a přespí tam," chtěla mávnout rukou Maracuia, ale bála se pustit volant, tak se jen divně zavrtěla.
"Čí to je párty?"
"Suzanne Butcherový," odfrkla si.
"Suzanne?" překvapeně jsem vypískla, "tak ona teď pořádá každou noc párty, jo?"
"Skoro máš pravdu," přitakala Maracuia, "až moc využívá toho, že má vlastní dům."

Se Suzanne jsem chodila už od malička do školy. Byly jsem celkem dobré kamarádky. Pak jsem zjistila, že její přátelství stojí za hovno. Na rok odletěla do Chicaga, kde se zapletla se špatnejma klukama. Když se vrátila, ani jsem ji nepoznala. Hrozně zhubla, vlasy si obarvila na blond a nosila výstřihy až někam k pupíku. Pořád mluvila o nějaké její partičce. Po čase jsem zjistila, že mývala vztah s Baronem H. Od té doby jsem se s ní přestala bavit. Pak jsem se ještě doslechla, že jí rodiče koupili vlastní dům. To už i na mě bylo moc.

"Co provedem tentokrát?"
Měla jsem chuť to natřít jak Baronovi H. a jeho bandě, tak Suzanne.
Chtěla jsem se řádně rozloučit.

"Potřebujem udělat krátkou zastávku ve zverimexu," prohlásila Maracuia naprosto vážně.

***

Studovala jsem ceduli OTEVŘENO PÁ-SO 9.00-20.00.
"Jak se dostanem dovnitř?"
"Neptej se dvakrát," řekla jako by vše bylo úplně jednoduché a jasné.
Sebrala uvolněnou dlažební kostku a rozhlédla se okolo, jestli někdo nejde.
Chtěla jsem něco namítnout, ale lepší plán mě zrovna nenapadal, a tak jsem jen mlčela.
PRÁSK!
Sklo vitríny se vysypalo a sem tam ještě nějaké ty střepy zarachotily, jak padaly dolů.
"Pššt!" neodpustila jsem si, protože jsem měla pocit, že ránu muselo celé město slyšet.
"Jo, lidi to slyšeli. Za chvilku se sem došourá stará babka a strhne povyk, tak pojď, ať můžem vypadnout," zašvitořila Maracuia senior.
Prolezly jsme vitrínou dovnitř. Okamžitě mě uhodil pach zvířectva a psích pochoutek. Nikdy jsem tu nebyla, protože jsme žádné zvíře nikdy nechovali.
"Úkol zní: sehnat co nejvíc myší co jde," prohlásila a sama si to řinula do jedné z uliček, "já jdu zatím pro cvrčky."

"Myší," odfrkla jsem si nevěřícně. Vážně jsem se v noci vloupala do zverimexu a teď jdu odsud ukrást myši. Geniální nápad, proč ne. Myš se vždycky hodí.
Sebrala jsem uzavíratelnou cestovní boudu pro psa s malými dírami a přešla k myší kleci. Čekala jsem, že myši budou v tuhle dobu spát, ale ono ne. Zvědavě na mě pokukovaly, asi chtěly najíst. Otevřela jsem klec a začala je ládovat po kusech do boudy. U toho jsem si hvízdala Vařila myšička kašičku. Když jsem je zvedla do vzduchu, občas zapískly, ale jinak to bylo v pohodě. Nejhorší to bylo s těmi posledními- honila jsem je rukou po kleci několik minut. "Zatracený myši," procedila jsem skrz zuby, "nesnášim myši." Hned co jsem to dořekla, něco mě bodlo do prostředníčku.
"Jauuuuu!" zařvala jsem tak nahlas, že jsem slyšela, jak se ulicí line ozvěna, "Ta potvora mě kousla!"
"Dobře ti tak," řekla Maracuia z druhého konce obchodu.
"No tohle! Já vám dám vy myši jedny, tohle mi dělat nebudete," pohrozila jsem jim a sebrala poslední myš z klece.
Boudu jsem zavřela na zip a modlila se, že se myši neprokoušou ven.
Když jsem se vracela, u pokladny jsem si všimla lepících papírků a několika propisek. Nedalo mi to a na jeden jsem naškrábala: JSME NA DOVOLENÉ, což jsem přilípla na stěnu klece. Zamyslela jsem se a dvířka od klece trochu pootevřela, aby to vypadalo, že myši opravdu samy utekly.
Uslyšela jsem, jak na mě Maracuia starší volá, a tak jsem přidala do kroku, popadla boudu s hromadou myší (vlastně myslím, že jich přesně bylo dvacet tři), a vylezla z tohohle nádherného obchodu. Maracuia držela nějakou plastovou krabici plnou cvrčků.

Dvě úplně identické holky odcházející z vyloupeného zverimexu, jedna držící cestovní boudu pro psa, ve které to nenápadně piští, a ta druhá nesoucí krabici, ve které to ještě nenápadněji cvrká.

Já jsem ty a ty jsi jáKde žijí příběhy. Začni objevovat