Já jsem ty a ty jsi já

12. Nakládaní tygři

Radostně jsem přiskákala k autu. Maracuia tam už seděla a buhvíproč se oháněla před hmyzem, i když okýnka byla zavřená.
Jakmile jsem zaplula do auta, vyvalila se na mě hlasitá hudba.
Jo, ona tancuje, napadlo mě.

Ooh, it's just me, myself and I,
Solo ride until I die,
Cause I, got me for life!

"Jseš úplně zpocená," čichla ke mně, "to tě baba Hada tolik vystresla?"
Měla v puse žvýkačku a mezi slovy si jí vždycky párkrát v hubě přežvejkla.

Ooh, I don't need a hand to hold,
Even when the night is cold,
I got that fire in my soul!

"Vždyť to sama víš," odsekla jsem, "to jsi mi nemohla říct, že se Hada vrátí?! Možná bych i stihla vyskočit oknem!"

Udělala rukama obranné gesto.
"Hej, hej hej! Klid," přetočila si žvejkačku v puse, "já jsem si jenom řekla: ,žádný spoilery', jinak si nic neužiješ! Kdybych ti měla říkat o každym smítku, co na tobě přistane, tak to nebude žádná prdel!" opilecky se zasmála.

"Tys něco měla?" pozvedla jsem obočí.
"Já?" ukázala na sebe až moc udiveně, "né."
Pak jako by jí něco došlo:
"Vlastně jo. Žvejkačku."
Protočila jsem očima.
"Dej mi taky."
****

Cestou na Suzanninu párty za bandou Tygrů jsme poslouchaly rádio. Vlastně nejen poslouchaly. Každý si někdy zpívá, když je sám. Když má dojem, že ho ostatní neslyší- ve sprše, při vysávání, na kole, v metru... Nebo ne?
S Maracuiou jsme zpívaly o sto šest. Prostě jako bych byla sama. A pak mi došlo, že ono to tak vlastně je.

Don't stop me
Hey, hey...!
I'm on the highway to hell!

Vyklonila jsem se z otevřeného okýnka a křičela jsem ven.

On the highway to hell!
I'm on the highway to hell!
On the highway to hell....

Noční vzduch mi narážel do obličeje, zatímco Maracuia se smála a zařadila ještě větší rychlost.
****

Zastavily jsme už zase před Suzanniným domem. Nic se tu překvapivě nezměnilo, i když já se nemohla zbavit pocitu, že by mělo.

Chvíli jsme jentak seděly v zabržděném autě a koukaly do blba.
"Tady je naše poslední pomsta," prolomila pak příjemné ticho Maracuia.
"Myslela jsem si to."
"Tak ať to stojí za to," pousmála se Maracuia starší, "nebude to snadné."
"Co nás čeká?" zeptala jsem se.
"Víš, jak baron H. miluje svoje dlouhé vlasy? Hódně. Takže mu je trochu zastříhneme. Pak všechny tygřátka naložíme do kufru-"
"Cože?"
"Řekla jsem, že je naložíme do kufru," zopakovala mírně vykolejená Maracuia, že jsem ji přerušila, "a někam neznámo kam je odvezem. No, není to perfektní?"
Musela jsem uznat, že je.

Vystoupily jsme a asi poprvé nebraly žádné věci z kufru.
"Musíme jít dveřmi," řekla Maracuia, když viděla, jak váhám, "oknem se do obýváku nedostanem, je to přece zamčený."

Pomalu jsem otevřela hlavní dveře a nakoukla dovnitř.
Skoro všichni už odešli. Byli tu jen ti ztracení- pár se jich povalovalo opřeni o zeď nebo na židlích. Všichni opilí.
Hudba už dávno přestala hrát, ale světla pořád svítila.
Všude byl hrozný nepořádek, v každém koutě se něco povalovalo a čpěl tu nepřirozený zápach. Sem tam jsem viděla, jak naše myši lezou po podlaze. Prohrabovaly se odpadky s úmyslem najít něco k snědku. Upřímně jsem nechápala, že ta párty za všechno to uklízení Suzanne stojí.
"Tady je takové ticho," pronesla Maracuia, zatímco jsme se koukaly na tu podívanou.
"A taky pěknej nepořádek," odbyla jsem ji, "jak to, že ty lidi Suzanne už nevyhodí?"
Maracuia pokrčila rameny.
"Buď jí to nevadí, nebo je sama zpitá."

Vlezly jsme dovnitř a prošly barákem, s úmyslem najít všechny Tygry.
Super Mario ležel hned u dveří. Rozvalený po podlaze, ramena opřená a zeď. Zhluboka oddechoval.
Vypadal ještě nechutněji než normálně. Začínající knír měl ulízlý a umaštěný. Ve vousech byly usazeny drobky z nějakého jídla- jako poslední jedl Doritos, poznala jsem.
Kšiltovka mu v kudrnatých vlasech ležela nakřivo.
Maracuia ji za cípek vzala do ruky a někam s ní odešla se slovy, že SuperMario tuhle kšiltovku miluje. To byla pravda, jelikož jsme ho ještě nikdo neviděli v jiné a zároveň ani bez ní.
Trochu mě zarazilo, když jsem uslyšela splachování záchoda. Maracuia vyšla z koupelnových dveří, a při tom si oprašovala ruce.
"Tys ji spláchla?"
"Dá se říct," pokrčila ramenem, "ne úplně, ještě tam trochu plave. Ale nejde už ani tam, ani zpátky."
"To je jenom dobře," usmála jsem se spokojeně.

Úsměv mě přešel, když jsem musela vzít opravdu nechutné SuperMariovy nohy. Maracuia že ho vezme za ruce a přeneseme ho do dodávky.
Nesouhlasila jsem, ale co se dalo dělat. Aspoň že SuperMario byl celkem pohublý, možná proto, že jediné co žral, byly Doritos na Suzanniných párty.
Když jsme s ním vyšly ven, Maracuia nohou zabouchla dveře, aby žádná z našich roztomilých myšiček neutekla. Stalo se to všechno rychle. Ztratila rovnováhu, že začla poskakovat na jedné noze. Najednou SuperMaria pustila. Než jsem stačila nějak zareagovat, už letěl k zemi.
Málem jsem leknutím vykřikla.
Viděla jsem, jak se SuperMario kutálí po asfaltu.... a pak spal dál.

"To se ti fakt povedlo," musela jsem říct.
Maracuia se ale začla hlasitě smát. Ano, už zase.
Na tohle jsem neměla, vrátila jsem se zpátky do domu a hledala ostatní Tygříky.
Nejdřív jsem našla barona H.
Předtím seděl na schodech, pak ale usnul a zklátil se ke stěně.
Teď vypadal jako nepovedená bonsai.

Kujota neboli Kurta Jacobsona jsem nalezla, jak chrní ve sprchovém koutu. Buhvíproč. Naštěstí byl oblečený.
Vrátila jsem se k Maracuie, která mezitím cpala SuperMaria do kufru dodávky.
"Cos tu nebyla, dvakrát mi spadnul," poznamenala.
"No teda. Jen dvakrát?"
"Ano, jen dvakrát."
Změřila jsem si ji pohledem a vzpomněla si na starý vtip.
"Tebe bych si fakt najala jako stěhováka."
Zhluboka se nadechla a zatlačila SuperMaria do samého rohu auta.
"Víš, že se vlastně vysmíváš sama sobě? A navíc- stěhováci se nenajímají." Taky si vzpomněla.
Otočila se na mě, v očích měla záblesk pochopení.
"Dobrá, stěhováci se najímají, ale ninjové ne."
Odfrkla jsem si. O tom by se daly vést dlouhé diskuze.
"Pojďme už ostříhat barona, našla jsem ho," navrhla jsem radši a otočila se zpátky k Suzannině domku, který se nedobrovolně stal jakýmsi centrem našich žertů.