Já jsem ty a ty jsi já

10. Radioaktivní medúza

Po chvíli jsme dohromady měly napsaných dvacet tři drbů.
"Něco ti přečtu," začla jsem zadržujíc smích, "Maracuia Bentonová je ve skutečnosti agentka tajné služby. Pracuje pro FBI a měla za úkol zjistit co nejvíce informací o pár individuech žijících zde v tomto městě a podat hlášení. Konkrétně o Luisu Zacherovi, Suzanne Butcherové, Saře McGallové, Alishe Mayové, Bharatu Mahéndarovi, Kurtu Jacobsonovi a Marku Cleevsovi. Nyní její mise skončila a ona se vrací na tajnou základnu do Himalájí. Tvrdí se, že Maracuiu v kolébce kousla radioaktivní medúza a od té doby když Maracuia potřebuje, přemění se jí oči na dva silné lasery. Zničí tak každého, kdo jí stojí v cestě. "

Podívala jsem se na své starší já, které kývalo hlavou.
"Zní to drsně, až na to s tou medúzou. Jak sakra medúza souvisí s laserama v očích?"
"No, nijak. Vadí?"
"Ani ne," zakroutila hlavou, "jen chci říct, že jestli ses snažila napodobit spidermana, jseš trochu vedle."
"Právě, že ne. Ty to nechápeš," vzdychla jsem.
"Co je na tom k chápání?"
"Medúza je taková symbolická. Loví potravu tak, že jí žahá. A lasery taky tak trochu žahají, ne?"
"Uhm.. ne."
"A navíc ty chapadla vypadají jako paprsek laseru," osvětlila jsem ji.
"Opravdu?"
"A svítí ve tmě. Jak medúza tak laser."
To už se Maracuia začala smát.
Ignorovala jsem ji.
"Víš, jak dlouho se tu o nás bude mluvit, až odjedem? O agentce Maracuie, které jdou z očí lasery si lidi budou povídat po staletí," namítla jsem.
"Jak znám babu Hadu tak určitě."
****

Chtěla jsem začít psát dál, když vtom mě Maracuia zastavila.
"Náš pizza týpek už jde." Ukázala zas mezi domy. Přijel tam právě nějaký zrzek na motorce.
Maracuia asi poprvé zastavila s dodávkou dobře- měly jsme odtud na celou scénu výhled skrz přední sklo. Možná by to akorát chtělo víc světla.

"Jak víš, že tam Alisha už je?"
"Vždyť jsem jí viděla," odvětila Maracuia tónem ne asi.

Pizza chlápek sesedl z motorky a s pizzami v náručí si to šinul ke dveřím. "Crrrrrrr!" představila jsem si, jak se právě domem ozvalo. Paní Mayová se určitě rozespale koukla na hodinky a krátce přemýšlí, jakej debil na ně zvoní ve tři hodiny ráno. Její manžel určitě pořád spí, protože to chlapi samozřejmě vždycky dělají.
"Tedde," podrážděně s ním manželka zatřásla, "někdo je u dveří..."
Pan May se trhnutím vzbudil a ovinul svou manželku kolem pasu.
"Tedde, proboha, někdo zvoní u dveří!" sykla určitě paní Mayová.
"Crrrrrrrr!"
Když to slyšel i pan May, naštvaně vstal a hodil na sebe župan. Mezitím už je nejspíš u dveří Alisha, která vůbec nespala.

"Hele, Alisha už otevřela," špitla Maracuia se špetkou humoru.
Tak jsem to typla správně, pochválila jsem se v duchu.
Z auta jsme viděly, jak se spolu ten týpek s Alishou baví. Její výraz říkal jediné: WTF?
Mezitím se ke dveřím dostal i pan May v růžovém županu.
O něčem spolu diskutovali, pan May byl naštvaný a rozhazoval rukama. Zaslechla jsem jeho hlas, ale slovům jsem bohužel nerozuměla. Hádali se vzájemně s Alishou.
Musel říkat něco hrozného, protože najednou se ve dveřích objevila jeho manželka, omluvně se na pizza týpka usmála a pana Maye odvedla dovnitř. Pak se vrátila, prohodila k Alishe něco jedovatého a chvíli něco řešili. Pizzák vypadal víc jak vykolejeně. Pak mu naštvaně podala nějaké peníze,  nejspíš aby už byl klid a přebrala všechny pizzy. Věnovala Alishe pohled typu ráno to vyřešíme, a pak zabouchla dveře, takže už jsme nic neviděly. Akorát tak toho zrzka, jak se úlevně poškrábal na krku, nasedl na motorku a co nejrychleji zmizel.

"Vidíš, a je to," poznamenala Maracuia, "mise splněna."
Já jsem mlčela.
"Připadá mi, že si to Alisha nezaslouží," řekla jsem pak.
Maracuia si vzdychla.
"Zaslouží, nezaslouží, bla, bla, bla. Vždyť chodí s Luisem!"
Chvíli jsem přemýšlela.
"Chováme se jako závistivý mrchy."
"Vždyť to taky jsme," připustila Maracuia, "proto tu nikoho nemáme rády! Proto se všem mstíme!"
Podívala jsem se z okna do noci.
Maracuia nepřestávala.
"Jasně, že se chováme jak krávy. No a co? Vždyť o to jde!"

Měla pravdu. Jasně, že měla vždycky pravdu! Jsem akorát tak závistivá sobecká kráva. Nikomu nevěřím, nikoho nemám ráda. Každému se mstím. A nejsou to jen špatní lidé, každý je někdy špatný. Proč tohle ale vlastně dělám? Jen abych se cítila líp. To jsem prostě já, Maracuia, která má ráda akorát tak sama sebe. Která se směje, když se ostatním nedaří. Která nikdy neudělala a ani neudělá nic dobrého. Pro dobré věci jsou tu jiní, říká si vždycky. Ti, co se obávají z příšery pod postelí. Nedochází jim, že já sama jsem jednou.
Jsem holt už taková. Jmenuju se Maracuia Bentonová, a nikdo mě nezmění. Ani já se nezměním.

"Fajn," slyším jen sebe říct, "tak jedem dál."