Já jsem ty a ty jsi já

5. Pštros emo

Když jsme odjížděly, všimla jsem si, přicházející babky ke zverimexu, jak udiveně nakukuje dovnitř.
"Vždyť to je baba Hada!" poznamenala jsem.
"Ano," souhlasila Maracuia, "za pár vteřin začne skandál."
Ještě než jsme dodávkou zajely za roh, uslyšela jsem ji i přes zavřená okýnka ječet: "No božínku! Jakej spratek tohle udělal?!"
Pak se nám ztratila z dohledu. Naštěstí.
Něco tu ale nehrálo.
"Co tu vlastně Baba Hada dělá? Teď v noci?" došlo mi, "Vždyť chodí spát kolem sedmé!"
"A ani nebydlí tady, že?" přizvukovala Maracuia starší.
"Ne, bydlí na kraji města v chatrči," řekla jsem.
Chvíli mlčela, a pak pronesla:
"Vzbudila se, aby si mohla vzít prášky, když najednou z okna vidí, jak Luis Zacher a Alisha May odchází z té párty, drží se za ruce a políbí se. Alisha May ale už kluka přece má- Jaye Felchera. Když tohle viděla, s naprostou samozřejmostí to okamžitě šla povědět ostatním drbnám-"
Všimla si mého výrazu.
"... Vždyť to drbny dělávají."
"Já vím, co drbny dělávají," ohradila jsem se, "já vím, co dělává síť drben tohohle města! A taky co je náplní života baby Hady!" rozhodila jsem rukama.

"Luis Zacher je náš expřítel," začala zase Maracuia zatímco naprosto ignorovala dopravní předpisy, že na nás pár aut, co jsme potkaly, tůtlo, "rozešli jsme se přece proto, že nás odkop a začal chodit s jinou- s Alishou May. Ale na tajňačku, protože Alisha už kluka měla. Pamatuješ?"
Mlčela jsem.
"Alisha je dost otravná, ale je to celkem slušná holka. Řekla bych, že má Luise fakt ráda. Ale Jay Felcher zas má rád jí," pokračovala Maracuia.
Já jsem se ozvala: "Prostě pro síť drben je to moc složitý sledovat každý krok."
"Dalo by se říct. Pro nás je teď hlavní, že baba Hada, Luis ani Alisha nejsou doma. Proto budeme muset trochu uzpůsobit náš plán."
"A teď jedem kam?"
"Na tu párty přece! Chci si trochu zatrsat," ironicky vypískla Maracuia a zařadila nejvyšší rychlost.

***

Vylezly jsme z auta v novější čtvrti Dasvillu. To znamená všude samé novostavby s úzkou zahradou a moderní garáží. Suzannin domek byl třetí v ulici.
Maracuia otevřela kufr dodávky a vyndala z něj dvacet tři myší. Když boudu položila na zem, obyvatelstvo v ní vykviklo.
"Ještě cement," připomněla si.
"Co s tím cementem?"
"Dozvíš se."
Ještě sebrala svůj sprej a pak kufr zabouchla.
Sjela mě pohledem.
"Co?" ohradila jsem se.
"Ta mikina je fajn, ale nesmíme vypadat stejně."
"Proč?"
"Protože já- Maracuia jdu na párty seznámit s ostatními svojí sestru Bobbie, která právě přiletěla z NewYorku," konstatovala.
Zkřivila jsem obočí.
"T-ty chceš, abych ti dělala ségru? Vždyť jsme naprosto totožné!"
"Právě proto si musíš vzít jiné oblečení. A pokud možno se trochu nalíčit," pokývla hlavou.
"Já se ale nelíčím."
"Ne, ale Bobbie Bentonová jo."
"Ale kde-"
"Všechno najdeš v Suzannině pokoji," přerušila mě, "je jako jediný v přízemí, takže se tam dobře leze."
Povzdechla jsem si.
"A co budeš mezitím dělat ty?"
"Připravovat cement," pousmála se, a ještě dodala: "a pak se budu flákat."
Otočila jsem se a vyrazila k oknu.
"Hlavně ať tě nevidí," ozvalo se za mnou.
Na to jsem neodpověděla jinak než vztyčeným prostředníčkem.

Vlezla jsem poměrně rychle do okna a co nejtiššeji seskočila na koberec. Doléhal ke mně hluk z párty, i když dveře sem byly naštěstí zavřené. Duněla sem hodně hlasitá hudba, nikdo se nestaral, že možná až příliš. Právě hrálo zremixované New Rules od Dua Lipy. Uslyšela jsem dívčí smích.
Rozhlédla jsem se po pokoji, byl pěkný- pastelově vymalovaný se světle zeleným kobercem. Místnost měla perfektně čtvercový tvar- dveře byly umístěny v levém horním koutě a vedle nich napravo jsem viděla dvoulůžkovou bohatou postel. V dolním koutě bylo velké zrcadlo. Napravo se tyčil věšák za bílou komodou a velkým šatníkem s dřevěným motivem.
"Tam bude určitě nějaké oblečení," pomyslela jsem si logicky.
Otevřela jsem prostornou skříň a prohrabala se všemi možnými hadry.
"Něco co má každý," opakovala jsem si, "něco, co nebude divné, když to 'náhodou budu mít stejné jako ona'."
Vítězně jsem vytáhla černé obyčejné šaty z Primarku. Když vtom jsem uslyšela blížející se hlasy.
Střelbitě jsem zalezla do skříně. Museli ten rámus slyšet. Udělala jsem tak ale včas- dveře se právě otevřely.
"Kolik že ti dlužím?" zeptala se pisklavě Suzanne.
"Dvě stovky," odpověděl jiný dívčí hlas.
"Tolik ne," zamyslela se Suzanne, "bylo to míň."
"Dvě stovky."
"Nepřeháněj. Schválně říkáš víc."
Druhá dívka se odmlčela.
"Sto osmdesát."
"Sto šedesát," nedala se Suzanne.
"Sto sedmdesát pět."

Protočila jsem očima, až potom jsem si uvědomila, že jenom pro sebe. Obě tyhle holky byly tak nacucaný prachama, až se mi chtělo blejt.

Konečně se domluvily na konečné částce.
"Tak tedy sto šedesát osm," nafoukaně dala Suzanne důraz na 'osm'.
Ozvalo se šustění peněz.
"Nemáš zač," odvětila ta holka.
Suzanne si s odpovědí dala na čas. Pak suše řekla:
"Koneckonců byla jsem to já, kdo ti půjčil, ne?"
Uslyšela jsem klapání podpatků, jak se Suzanne otočila a odešla z místnosti.
Vykoukla jsem tenkou škvírou zpoza skříně.
Dívka tam pořád stála, otočená zády. Měla dlouhý zrzavý culík a úplé šedé šaty s ozdobným lemem. Nikdy jsem ji v Dasvillu neviděla.
Rozhodla se taky odejít a díky bohu za sebou zavřela dveře. Chvíli jsem v úkrytu přečkala, jestli se někdo nevrátí, a pak jsem vylezla ven.

"Není času nazbyt," pomyslela jsem si a začla si oblékat Suzanniny šaty. Každou chvíli jsem měla pocit, že někdo přijde. Přemýšlela jsem, jak bych mu vysvětlila, proč se tu sakra převlékám a ještě k tomu do Suzanniného oblečení. Asi hodně těžko.

Podívala jsem se do zrcadla. Naštěstí mi docela padly, žádná sláva, ale modelka přece být nemusím.
Vtom jsem si všimla peněženky položené na posteli. Velké kožené, s leopardím vzorem. Suzanniny peněženky. Široce jsem se usmála a úplně spontáně ji vyhodila z okna. Koukat se, jak letí mi dělalo nezvykle dobře. Spadla někam k sousedovi za plot.

Pohled do zrcadla na moje rozdrbané boty mě donutil si je sundat. Nakoukla jsem Suzanne do skříně, jestli bych si nemohla půjčit její, ale žádné tam neměla. Stejně by to vypadalo už hodně divně, kdybychom měly tolik věcí "náhodou společných". Přemýšlela jsem, co s tím, a pak mě něco napadlo. Budu příznivcem bosochodectví...

Svoje staré oblečení jsem zabalila do uzlíčku. Otevřela jsem už potřetí posuvné okno od pokoje, budu tudy zase muset vylézt. Maracuiu jsem sice nikde neviděla, ale naše bílá dodávka stála přímo naproti mně.
Vtom jsem si vzpoměla na makeup.
"Do prasečí prdele," zabědovala jsem a slezla z parapetu zpátky dovnitř.
"Kde asi tak Suzann může mít makeup?"

Prošmejdila jsem všechny šuplíčky, něco jsem našla úplně v tom posledím. Když říkám něco, myslím tím kompletní výbavu jako ve stojanu v drogerii.
"Nebudu přece ztrácet čas líčením se," odfrkla jsem si a trochu se věcmi prohrabala. Má ruka buhví proč sjela k černé rtěnce. Až po nanesení jsem si uvědomila, že jsem celá černá. Už se mi ale nechtěla smývat.
"Kdyžtak jsem emo," rozhodla jsem se a vybrala si ještě nějaké tmavé oční stíny, abych podpořila svůj emo vzhled.
Když jsem se na sebe podívala do zrcadla na konečný výsledek,... pořádně jsem nevěděla, co si myslet.
Sama sebe jsem se uklidňovala, že přece jenom hraju svojí ségru Becky, která může být jakákoliv.
Povzdychla jsem si a konečně se svými věcmi vylezla z okna. V šatech to moc nedoporučuji. Dole jsem se ve vlhké trávě trochu rozmázla.
Za sebou jsem uslyšela svůj vlastní smích.

"Drž hubu, Marakuio!" naštvaně jsem se začala zvedat.
"Co ti tak trvalo?" poznamenala a přešla do mého zorného pole.
"No-"
"Počkat, já to vlastně vím," přerušila mě Maracuia.

"Pojďme už dovnitř," řekla jsem trochu otráveně, "už jsme tu strávily dost času."