Já jsem ty a ty jsi já

11. Pes který štěká kouše.

Během pěti minut jsme dorazily k babě Hadě. Tu svojí boudu, které říkala barák, měla už pěkně zarostlou. Bylo možné, že celou dobu chaloupka stála na kuří noze, akorát si toho tak nikdo nevšiml.
V typických okýnkách záclonky a na parapetu rozkvetlé květinky.
Fuj, ty byly hnusné.

U Hady jsem nikdy nebyla. Upřímně řečeno, ani jsem nevěděla, jak se jmenuje. Všichni jí říkali baba Hada, její spoludrbny jí občas oslovily "Haidy", ale myslím, že tahle zkomolenina vznikla jen jako zkrášlení samotného "Hada".
Trochu jsem pochybovala, že ony samy vědí, jaké jméno baba Hada vlastně nosí.

"Tak jsme tady," řekla tak trochu zbytečně Maracuia, jelikož jsem to sama viděla.

Pod každý drb jsme se úhledně podepsaly pod jménem Poctivý zpravodaj. Pak jsme je zabalily do obálek a na každou napsaly: "VĚDĚNÍ JE MOC" pro motivaci.
"Co to je vůbec za citát?!" povzdychla jsem si.
"To jednou řekl jeden velmi moudrý člověk," odvětila jen Maracuia a dál se věnovala obálkám.
"Kdo jako?" odfrkla jsem si pochybovačně.
"Já. Právě teď."
****

Vyzbrojeny obálkami VĚDĚNÍ JE MOC jsme se vydaly k Hadině chaloupce. Měla jsem chuť říct něco v tom smyslu: Chaloupko ke mně čelem, k Ivanovi zády, ale pak jsem si uvědomila, že už si vlastně nepamatuju, jak to bylo.

"Baba Hada je moje oblíbená oběť," ozvala se Maracuia, "zapomíná zamykat dveře."

Vzala jsem za starou rezavou kliku a dveře se vrzavě otevřely.
"Vidíš?" To byla zas Maracuia.
"Co bych měla vidět? Je tam tma a je to celkem děsivý."
Maracuia obrátila oči v sloup. "Nikdo tam není." Pak snad aby mě přesvědčila, tak se dovnitř naklonila a zařvala:
"Haló, je tu někdo?"
"Pšššt!" napomenula jsem ji, "to snad nevíš, co se stává s lidmi v hororu, který tohle řeknou?!"
Otočila se na mě. "My ale nejsme v hororu."
"Co ty víš? Ty postavy to taky nikdy neví."
"Připadá ti, že jsme postavy vhodný do hororu?" krátce se odmlčela, "ne. V žádným hororu nejsou dvě identický holky, který by lidem ničily zahrady, barvily vlasy, do domu vypouštěly myši a cvrčky, objednávaly pizzy nebo čmáraly po zdech."
Chvíli bylo ticho.
"To jsi měla připravený?" ozvala jsem se potom.
Zpražila mě pohledem. "Jo. Líbí se mi to."
"Mně ani ne."
"Hm.. Stejně to zítra na mým místě taky řekneš."
****

Šla jsem první, protože mě k tomu Maracuia dotlačila. Bez světla jsem se ale neodvažovala.
Hmatala jsem vypínače podél stěny.
"Jsou napravo," poznamenala Maracuia a já tmou prošla ke druhé stěně. Podlaha mi naříkala pod nohama, jako by byla živá.

Temno by se zde dalo krájet. Tmavé chuchvalce lezoucí po zemi. Na stropě. Schovávající se v sebemenším zákoutí. Sledovaly mě...

Vtom se mě něco dotklo. Ovinulo mi kotník.
"Áááááááááááá!!!" zaječela jsem a utíkala ven.
Maracuia se začla tiše chichotat. A pak řehtat.
Jedním pohybem rozsvítila, takže jsem viděla, jak se smíchy se svíjí na podlaze.

"Já tě tak NESNÁŠÍM!" rozkřikla jsem se, když mi došlo, co se právě stalo. Příšera Maracuia mě zase napálila. Pořád jsem cítila, jak mi bije srdce o sto šest.
"Já vím," připustila hrdě,
"nemohla jsem si to odpustit, uznej, že to byla sranda."
"To teda nebyla!"
Zase se zasmála. "Jak jsi zaječela," namítla a začla mě imitovat s vykulenýma očima, "Uááááááá!"
Hlasitě se řehtala vlastnímu vtipu. Vlastně jako vždycky.

Nechala jsem Maracuiu Maracuiou a na truc se rozhodla, že s ní už do konce dne nepromluvím.
"Dej mi pár dopisů," otočila jsem se k ní, "zatím je schovám."
Dala mi asi polovinu a začaly jsme je rozmisťovat po celé boudě.
Ta nebyla nakonec tak hrozná- očividně děsivě působila jen dokud se nerozsvítilo.
Aby baba Hada neobjevila všechny dopisy najednou, tak jsme dělaly každou skrýš trochu jinak těžkou.
Jeden drb do schránky, pod peřinu, do ledničky, do skříně,... Jeden jsem dokonce dala do kočičího pelechu.
"Nevěděla jsem, že má baba Hada kočku," poznamenala jsem.
Maracuia se podívala, kam ukazuju, "Jak víš, že to je kočka?"
"Co by to jinýho bylo, vždyť to je jasný."
"No.. třeba pes?" odpověděla nechápavě.
Ignorovala jsem ji a místo toho řekla: "Co když ten dopis nějak okouše? To přece nechceme, ne?"
"Psi tohle neokusují."
"A kočky?"
"Kočka tu nebydlí, takže se nemusíme bát."
Nechápala jsem, jak jí to nemohlo být jasné. Tohle byl přece kočičí pelech. Navíc jsem nikdy neviděla babu Hadu venčit psa.
Řekla jsem to nahlas a Maracuia chvíli přemýšlela.
"No tak to je třeba lenochod!" rozhodila nakonec rukama, "hlavně že to tady teď neni, takže se ničeho nemusíme bát, že by byl náš drb rozkousán."
A tím zakončila naší konverzaci. Stejně jsem ale v duchu věděla, že je to micina.

Po chvíli byla pomsta hotová.
Maracuia naznačila, že žádné žertíky tu už dělat nebudeme, aby Hada brala ty dopisy vážně.

"Tak to bylo rychlé," poznamenala jsem, když najednou se zvenku ozval psí štěkot.
"Rychle!" vykřikla Maracuia.
"Co se děje?"
"Baba Hada je tady! Se svym psíkem!"
"Cože?!" zhrozila jsem se.
"Musíme oknem!"
A opravdu už roztahovala závěsy a skřípavě otvírala okno do zahrady.
Klika se jí ale zasekla.
"Dělej! Už jde!" Začínala jsem panikařit.
"Co?!"
Uslyšela jsem kroky přede dveřmi. Ještě že jsme je za sebou zavřely.
"Rychle!"
Konečně páčka povolila. Maracuia se začla cpát malým oknem, to už ale baba Hada brala za kliku.
"Schovej se!" zaslechla jsem Maracuiu, jak na mě křikla. To už jsem zajela pod postel.

Bylo tu spousta prachu a nějakého horampádí. Jen tak tak jsem se tam vmáčkla, když Hada otevřela dveře.
Vzhlédla jsem k oknu. Maracuia stihla vypadnout, ale už ho nezavřela. Snad to nebude tak podezřelé.

Hada si však toho okna snad ani nevšimla a věnovala se jiným věcem. Sundala si kabát, který pověsila na věšák, zula se a vypadalo to, že se hodlá převléknout do nočního prádla. To jsem radši odvrátila pohled.
Náhle se ke mně příblížil ten hafan. Ani jsem nedutala. Očmuchával mě, až jsem cítila jeho studený čumák a šedé dlouhé chlupy na krku. Mírně zavrčel, a pak jednou ostře štěknul.
"A do prdele..." došlo mi.
Baba se na něj otočila, zatímco byla jen v podprsence.
Panebože, proč zrovna já..., přemítala jsem v duchu.
Hafan znova štěknul.
"Copak tam děláš?" zaskřehotala najednou baba a mě polil studený pot. Dělala jsem, že tu nejsem. Jak jí sakra vysvětlím, co tu dělám pod její postelí?! Když se koukne pod postel, bude konec.
Vstala a po vrzavé podlaze přešla až ke mně. Viděla jsem její zkroucené nohy. Zežloutlé dlouhé nehty...
"Nedívej se dolů!" poroučela jsem jí v duchu, "hlavně se teď nedívej dolů pod postel!"
Podívala se.
Málem jsem se posrala. Skrčila se, aby viděla psovi do očí. Pak skřehotavě řekla: "Copak tam máš, Ivánku! Myšku?"
Pes znova štěknul, oči upřené na mě. Hafane jeden žalobnickej, jestli mě prozradíš, je se mnou konec!
"Pes myši nechytá, ty pako jedno!" zakrákala, "Na to tu máme Micinu!"
Když se odšourala zas na druhý konec chalupy a pes ji následoval, úlevně jsem vydechla.

Viděla jsem odsud na hodiny- uběhlo tak deset minut a mě začla mírně brnět levá noha. Přemítala jsem, co budu dělat dál. Mohla bych počkat, dokud baba Hada neusne, a pak uprchnout. To se zdálo jako nejlepší plán, ale co když začne ten čokl zas štěkat? A vzbudí babu, která mě uvidí?!

Byla čtvrthodina pryč, když baba konečně zalehla do postele. Napadla mě pozitivní myšlenka- jestliže existuje o den starší Maracuia, tak tenhle večer přežiju.

Baba Hada zhasla. Nééé!

Dvacet minut pryč a Hada zlehka oddechovala. Nechala jsem jí ještě pár minut, dokud nezačla vyloženě chrápat. Připadala jsem si jako pravá příšera pod postelí. Velice děsivá až na to, že se sama bojí.
Zkontrolovala jsem Ivánka- taky spal (jak se říká jedním okem) , v tom kočičím pelechu. Samozřejmě, že se vzbudí, to bylo jasné. Proto musím co nejrychleji...

Jako neobratný lachtan plazící se po ledu jsem vylezla z podpostele.
Čokl zavrčel, to už jsem ale byla u dveří. Rafnul po mě, jentaktak jsem uhnula. Jako pravý ninja...
Rychle jsem otevřela dveře a vylítla z baráku, šťastná, že jsem na svobodě.