Já jsem ty a ty jsi já

1. Ančovičky jsou fajn ryby

Jednou vypadnu z tohodle zasranýho města.
Pořád a pořád dokola stejné přesvědčení. Říkala jsem si to každou noc, než jsem zavřela oči. Už se to možná částečně stalo takovým rituálem- když to řekneš, máš povoleno jít spát. Jednoduché. A nebo ani až tak ne.
Dasville bylo otravné maloměsto uprostřed ničeho. Nesnášela jsem to tady celý svůj život.
Už jako malou holku mě štvali všichni ti lidi, co tu bydleli- Sara McGallová, Luis Zacher, Baron H., baba Hada,... Každý tu znal každého a to možná bylo problémem.
Když jsem ale vyrostla, doopravdy jsem zjistila, jaký parchanti lidi můžou bejt, a zároveň jak nudný můžou bejt maloměsta.
"Jednou vypadnu z tohodle zasranýho města." připoměla jsem si ještě naposled, a pak už se jenom zachumlala do teplé deky. Letní vzduch příjemně vál z otevřeného okna a já už pomalu zavírala oči,
"Soooooo tell me what you want what you really really want!
I'll tell you what I want what I really really want!"

Otráveně jsem se zase zvedla a chvíli se snažila na poličce nahmatat zvonící mobil.

"I wanna I wanna I wanna I wanna I wanna really really wanna zigazig aaah!"

"Do prasečího zadku," postěžovala jsem si na volajícího, "kvůli tobě musím vstávat!"

Neohrabaně jsem se došourala k mobilu a užuž jsem to chtěla zvednout...
Bylo to nějaké neznámé číslo.

"If you wanna be my lover-"
zvedla jsem to a písnička od Spicegirls přestala.
"Co zas?!"

Ticho.

"Chcete mi zas prodat ponožky! Díky nechci!"
"Ne. Ponožky jsou zlo." ozvalo se z telefonu hlubokým hlasem.
Překvapena odpovědí jsem se rozhodla, že ještě mobil nepoložím.
Uchechtla jsem se.
"Co je na ponožkách tak strašného?"
"Vy to víte." zahalekal neznámý tajemně.
"Co bych měla vědět?" nervózně jsem si začala hrát s gumičkou na ruce.
"Nedělejte hloupou."
Přemýšlela jsem, jak posunout rozhovor.
"Přestaňte si hrát s tou gumičkou prosím," ozval se naznámý, "hrozně mě to vytáčí."
Aniž bych si uvědomila, co se právě stalo, jsem gumičku nechala na pokoji a ruku spustila podél těla.
Pak mi přeběhl mráz po zádech- takoví ti ledoví mravenci, když se bojíte. Teď je nejvyšší čas hovor ukončit, pomyslela jsem si, ale vtom muž pokračoval:
"Jak to vím, že? Vím spoustu věcí, Maracuio Bentonová. Jednou z nich je, že ponožky nikdy nenosíte. Nesnášíte je. Nikdo by vás nedonutil, abyste si je třeba jen zkusila."
Otevřela jsem nejistě pusu, a pak ji zase zavřela.

"Marakuju nejíte, i když se tak jmenujete, zbožňujete rychlé vlaky, chcete pryč z tohohle města..." odmlčel se, "když děláte ten zlozvyk s tou pusou, vypadáte fakt divně."

"Teď se podívejte z okna. Vidíte tu bílou dodávku?"
Přikývla jsem. "Ano."
"Tam se sejdeme. Přineste s sebou cement v prášku, čtyři RedBully a spousty plechovek ančoviček."

"Doma ale žádné ančo-"
"Nelžete mi, Maracuio," přerušil mě cizinec, "budu na vás čekat v autě."

A zavěsil.

Neschopna slova jsem opatrně vykoukla z okna. Bílá stará dodávka, kterou jsem tu nikdy v životě neviděla, parkovala hned vedle našeho auta. Nevěděla jsem, co dělat.
Věděla jsem jednu věc- že se toho muže bojím. Nikdy jsem nebyla strašpytel, ale co je moc, to je moc. Mohla bych vlastně vzbudit tetu, se kterou jsem bydlela, ale jaksi jsem cítila, že by to tak skončilo ještě hůř.
Tak jsem tam tak stála, když vtom mi zase začal zvonit mobil:
"Soooooo tell me what you want-"
"Ano?"
Tentokrát se z mobilu ozval dívčí hlas, mně něčím povědomý:
"Jako vážně? Pojď už konečně ven, jinak tu budem tvrdnout celou noc! Dělej už!"

A tak jsem tak udělala. Nechala jsem tetu v domě samotnou, natáhla na sebe nějaké drsné oblečení a vydala se s plechovkami ančoviček, RedBullem i cementem k dodávce.

Pak se ale stalo něco, co jsem přinejmenším nečekala, a dodnes mi je to tajemstvím- z dodávky vystoupila holka do puntíku stejná jako já.