Já jsem ty a ty jsi já

7. Retardovaná hyena

"Co nás čeká teďko?"
"Pojďme si to shrnout," zamyslelo se moje 'dvojče'. Krátce se odmyslelo, a pak spustilo:
"Obě barbíny s odbarvenou hlavou už pomstu dostaly. Teď nám zbývá ještě několik obětí."
Drsně jsem pokývala hlavou jako v nějakém seriálu.
"Neni to moc drsný, nepřipadej si tak," poznamenala mezi řečí Maracuia.
Probodla jsem ji pohledem, ale ona mě ignorovala.
"Luis Zacher, Alisha May a baba Hada právě teď nejsou doma. Stejně tak banda Tygrů- ti jsou ještě na té Suzannině párty. Za těma se proto stavíme až za pár hodin, až se trochu ožerou."
"Dobře, proč ne. Aspoň to bude lehčí."
"A taky samozřejmě vtipnější," dodala Maracuia, "představ si Barona H. úplně ožralýho."
"Kde sooou ty ciGÁra," imitovala jsem opilého Barona H. hlubokým hlasem.
Maracuie se pobavením zajiskřilo v očích. Napadlo mě, jestli vypadám stejně, když se usmívám. Každopádně, bylo by to logické.
"Zatím pojedeme za Luisem domů," začla zas plánovat Maracuia, "využijeme toho, že tam není a pořádně se mu tam vyřádíme."

Dodávka přijela do starší části města. Luisův barák- teda barák jeho rodiny jsem poznala na první pohled. Takový zašedlý obyčejný ale s rozlehlou zahradou. Pořád to tu vypadalo stejně- nad garáží přimontován košík na basketbal (do něj byl Luis blázen), v oknech vystaveny jeho poháry a trofeje a na zahradě houpací síť zavěšená mezi dvěmi jabloněmi (mimochodem velmi pohodlná. Že bych ji ukradla?).
"Luis Zacher byl fajn kluk," spustila Maracuia svůj povzbuzující proslov, když konečně zvládla zaparkovat, i když úplně nakřivo, "měly jsme ho rády. Ale pak nám zlomil srdíčko."
Zadumaně jsem kývla.
"Pozval na ples Alishu místo nás-"
"A pak nám dal kopačky," dokončila jsem za ní.
"Ano, přesně tak. Kopačky. Dostaly jsme je my."
"Ano. I když fotbal nehrál," dodala jsem. Obě jsem se zadumaně dívaly před sebe a přemýšlely o našem smutném osudu.
"Ano, hrál radši basketbal."
"Ano, ten miloval."
"Já milovala jeho."
"Já taky... vždycky."
"Ano. Pamatuju si, jak pro mě ukradl tu kytici."
"Ano. Kytici."
"Tu žlutou."
"Vždycky jsem mu fandila když hrál zápas."
"Já taky."
"Zápas. Basketbalový zápas."
"Ano, basketbalový zápas."
"Jak si hrál s mými vlasy."
"Ano, vlasy."
"Šla jsem s ním na pouť."
"Ano, já taky."
"Milovala jsem ho."
"Já ho miluju."
"Já ho přímo zbožňuju."
"Já ho miluju."
"Já ho miluju!" Probrala se najednou Maracuia starší, "Proboha, já ho pořád miluju!"
Věnovala jsem jí zmatený pohled.
"Sakra, já taky."
"Ale co budem dělat? Do prasečí prdele, já ho pořád děsně miluju!"
"Já taky!" Zaječela jsem.

Když na tenhle okamžik vzpomínám, říkám si, že je škoda, že to nikdo nenatočil. Ono by to totiž nejspíš stálo za to. Za deštivých večerů si to pouštět na dévédéčku, aby člověk nabyl dojmu "starých dobrých časů" a řehtat se na celé kolo jako řehtačka.

V tu chvíli mi to ale jako staré dobré časy rozhodně nepřipadalo. Zvlášť když Maracuia pak přišla s tím, že se budu muset jít dovnitř pobavit s Luisovými rodiči.
"To jako proč?!" Ohradila jsem se.
Až moc na oko si povzdechla:
"Táákže. Zaprvé- odlákání pozornosti." Podívala se na mě, zda pořád chápu. Ten její nadřazený tón mě hrozně štval. Takhle otravná přece nemůžu být! Za strávený čas s ní to nebylo poprvé, co jsem nevěřila, že jsme vlastně stejná osoba. Měla jsem pocit, že tahle Maracuia- mé o pár hodin starší já musí být někdo jiný. Na druhou stranu by to vysvětlovalo, proč nemám žádné kamarády.
"Za druhé," pokračovala, "geniální pomsta. Přijdeš k nim a budeš se vydávat za jeho holku. Teda- řekneš přítelkyni, jasné?"
"Ne asi," zabručela jsem, svezla se po celé délce sedačky a dala si nohy na palubní desku.
"Budeš dělat, jak hrozně ho miluješ-"
"To ani nemusím předstírat."
"Ale naznačíš, že poslední dobou se chová nějak divně. Že jsi zaslechla, jak se s někým baví o nějakém časopise a používal u toho řekněme," odmlčela se, "vulgární slova."
Pousmála jsem se. Maracuia pozvedla ukazováček.
"Potom- opatrně naťukni, jestli náhodou si nevšimli, zda něco neschovává v pokoji."
Tvář se mi roztáhla do úšklebku. Vlastně jsem byla celkem zmatená, jestli mě ubližování Luisovi těší, nebo jestli mi ho je líto. Nicméně jsem si to celkem užívala. Jsem divná osobnost.

"V jeho pokoji na ně bude čekat překvapení, že? Něco kvůli čemu bude mít Luis problém. Že by pornočasopisy nebo něco takového?" hádala jsem.
"Bingo!" Zvolala M a zatřepotala slavnostně prsty, jako že padají konfety. Celkem divné gesto, ale někdy ho taky udělám.
"Ty časáky tam mezitím přinesu já. Vlezu oknem a všechno tam narafičím tak, aby to vypadalo celkem přirozeně."
Zakývala jsem.
"To bude fajn."
"Samozřejmě že to bude megafajn. Nesmíš ale ještě zapomínat, že až budem na odchodu, vypustím do chodby ty cvrčky," rozesmála se.
Úplně jsem v tu chvíli nevěděla, co je na tom tak vtipného, ale ona nejspíš věděla, a proto jsem se rozhodla, že se sama nechám překvapit, co vtipného se ještě stane.
Maracuia se pořád řehtala jak řehtačka na velikonočních slavnostech.

"Oukej, takže to je všechno?"
"V podstatě jo," smála se ještě pořád Maracuia, "plus můj sprejařský talent."
"Zase tohle," protočila jsem naoko oči.
"Dáme se do toho?" nasadila Maracuia najednou výraz teď nebo nikdy.
"Mám otázku," začla jsem.
"Proč musím jít za těma rodičema ZROVNA JÁ?" odříkávala se mnou. Měla jsem ji chuť zastřelit.
"Přestaň, jseš otravná," řekla jsem jí věcně v podstatě jako vždycky.
"Já jsem ty a ty jsi já," odpověděla zase Maracuia. V podstatě taky stejně jako vždycky.
"Nesnáším tě."
"Jak milé."
"Nemělo to znít mile."
"Já vím," usmála se a já najednou úplně přestala chápat, o co jde.

Vystoupily jsme z auta a tiše přibouchly dvířka. Úplně z té nejzadnější hromady, která se v našem kufru nacházela, Maracuia vytáhla pakl časopisů. Na tom prvním byla jakási vyphotoshopovaná hvězda v červenočerných bikinách, které... jí jaksi odhalovaly všechno. Na titulní stránce kromě téhle ženské a velkého nápisu BOOM (pravděpodobně jména časáku) nic jiného nebylo. To nejspíš proto, aby ta "dáma" byla lépe vidět. Takových časopisů jsme tu teď měly desítky- no dobrá, bylo jich tak patnáct.
"Kdes tohle všechno sehnala?" věnovala jsem jí pohoršený výraz.
Maracuia se ušklíbla.
"Uznávám, že to bylo celkem trapné, ale co už. Na benzínce cestou na Queekland toho najdeš tucty."
"Tak to je fakt bezva," pronesla jsem sarkasticky.
"Kdybys viděla, jak na mě ten týpek čuměl," pak se zarazila, jako by jí něco došlo, "vlastně ty to sama uvidíš! Hned zítra až je sama budeš kupovat!" Hlasitě se rozesmála.
"Prostě přijdu ke kase, tam ňákej týpek, řeknu mu: Dejte mi všechno, co tu máte!" Zase se rozřehtala. Připomínala hyenu, kterou někdo tahá za ocas.
Já jsem nevěděla co, jelikož ta historka BY BYLA vtipná, kdyby mě JEŠTĚ NEČEKALA.
Maracuia vypadala čím dál víc retardovaně.
Tak takhle divně vypadám, když se směju, pomyslela jsem si.

"A ten týpek normálně: Vážně chcete všechno, slečno? Tak to jste odvážná. Pracuju tu několik let a ještě jsem neviděl nikoho tak zoufalýho, jako jste vy," vyprávěla jako by to bylo kdoví jak vtipné.
Až pak mi došlo, že Maracuia se vůbec nesměje té historce, nýbrž mně, kterou tyhle trapné situace ještě čekají.

Život je nefér, pomyslela jsem si, a každopádně mě nemá rád.