Já jsem ty a ty jsi já

9. Schramstnuté morče

Když jsem za sebou uslyšela zašramocení, bleskurychle jsem se otočila. Nebyl to však nikdo jiný než Maracuia senior; právě seskakovala z parapetu. S hlasitým žuchnutím dopadla na zem, a pak udělala dva velice neohrabané kotrmelce, které však na dopad nijak nenavazovaly, takže byly naprosto zbytečné. Nebo to bylo válení sudů?

"Tebe bych si fakt najala jako ninju," poznamenala jsem.
Zhluboka se nadechla. "Víš, že se vlastně vysmíváš sama sobě?"
Vlastně to byla pravda, ale co už.
"A navíc- ninjové se nenajímají."
"Co ty o tom víš? Třeba jo."
"Ne, jsem si jistá, že ne. Na co by lidem byli?"
"Nevím," pokrčila jsem rameny, "aby vytvořili cool atmosféru ve filmech?" "Nebo aby si ostatní lidi připadali ještě míň ohebný."
"No vidíš, to bude ono."
"Na co by si je ale někdo najímal?" zamručela.
"Takovej ninja se vždycky hodí..."
"To říkáš o všem."
"Ne."
"Ale jo, nejradši bys sebou nonstop nosila batoh s věcmi, které se hodí."
Probodla jsem ji pohledem.
"Měla bys tam myš, ninju a Luise Zachera."
"Kdyby tak..."
****

V kufru auta najednou byla nějaká divná věc zabalená v igelitu. Co já vím.
Maracuia odvětila, že to je noun of máj byznys, a i když jsem se dál ptala, ignorovala mě. Akorát tam uklidila svůj žlutý sprej, a pak kufr zabouchla. Teda, když říkám uklidila, myslím tím, že ho tam zdálky hodila a odkutálel se na druhý konec dodávky. Ale nevadí.

Cítila jsem se odstrčeně, ale abych Maracuiu tolik nepotěšila, dělala jsem, že mě to vlastně nezajímá a že dočkávám času jako husa klasu. Stejně na to dřív nebo později přijdu...
Jen co jsme nasedly do auta, ozvala jsem se znovu, abych změnila téma:
"Cos mu tam vlastně nechala za vzkaz?"
"Napsala jsem to do vnitřku skříně," vysvětlila pyšně a její hlas se doslova změnil na černokněžnický, "NAVŽDY BUDEŠ MÍT STRAŠÁKA VE SKŘÍNI. TVÁ M."
Nastalo zlověstné ticho.
"To M. znamená máma?" ozvala jsem se po chvíli.
Maracuin výraz mluvil za vše. "Ne, ty vole, znamená to malinovej džus."
Chvíli jsme seděly v tichu. Maracuia prsty rytmicky klepala o palubní desku.
"Nemělo by to potom bejt M.D.?" opravila jsem ji důležitě.
Neodpověděla a místo toho nastartovala motor.
Řekla jsem jí, ať tam příště napíše celé MARACUIA, nebo to nikdo nepochopí.
Na to odsekla, že nikdo není tak stupidní jako já, že by to nepochopil.
Pozvedla jsem obočí. "Víš, že se vlastně vysmíváš sama sobě?"
"Jo, vím," obdařila mě tím nejzfalšovanějším úsměvem a vyjela z braňky. Ještě než jsme zajely za roh ulice, všimla jsem si, že houpací síť na zahradě chybí.
****

Maracuia ujela pár bloků a tam zastavila.
"Alisha se za chvíli vrátí domu," poznamenala zničehonic a vypnula motor.
Nechápala jsem."A co děláme tady?"
Ukázala z okna na malý zelený domek skrývající se za dvěma červenými.
"To je dům Mayových. Alishyni rodiče už spí a Alisha tam za chvíli přijde k nim."
"Proč ale nejedeme přímo k němu?"
Maracuia na mě vychytrale pohlédla: "Protože dovnitř vůbec nepůjdeme."
Chtěla jsem se zeptat, co teda provedeme, když Maracuia se ozvala první:
"Co víš o Alishe Mayový?"
Pokrčila jsem rameny trochu vyvedena z míry otázkou.
"Moc toho o ní nevím... Vysoká bruneta, nosí brýle..."
"Co nesnáší?" skočila mi do řeči Maracuia.
Zamyslela jsem se.
"Nesnáší smrad z letadel."
"To je fajn, ale to holt nemáme," přešla můj nápad Maracuia, "co ještě?"
Mlčela jsem.
"Italiáno!" vykřikla Maracuia hlubokým hlasem ve snaze napovědět.
"Ananas na pizze!" došlo mi najednou, "Nejvíc nesnáší ananas na pizze!"
"No konečně," odfrkla si Maracuia, "takže co provedeme?"
"Objednáme pizzu?"
"Jo."

Netrvalo dlouho a Maracuia už vyzváněla nedalekou pizzerii.
"Nonstop PizzaSalamia, co si přejete?" ozval se pizza chlápek. Měl celkem vysoký hlas a pištěl. Maracuia dala hovor na reproduktor, takže jsem to slyšela i já.
"Dobrý den, přála bych si pět pizz hawai."
"Jenom?" naznačila jsem ústy.
"Malé nebo velké?" zeptal se.
"Velké."
"Dobrá. Pět velkých pizz hawai. Vaše adresa?"
"Lavender Street 4," odpověděla Maracuia hned.
"Na jméno.."
"Mayová Alisha. A mám prosbu- mohli byste dovnitř jedné z nich na krabici napsat: Ananas na pizzu patří. Stejně tak maracuia."
"Jasná věc."
"Díky moc! Jo, a kdybych dělala, že o téhle objednávce nic nevím, je to proto, že to zatloukám před rodiči. Prostě mi tam ty pizzy nechte, já už to pochopím."
Pizza týpek byl trochu zaskočen, ale nakonec na to kývl, aspoň prý bude dobrodružství.
Moc jsem nechápala, co dobrodružného na tom je, ale normální lidé se asi holt po nocích nevloupávají jiným do domů, kde by vypouštěli cvrčky...
"Tak děkuju. Zatím nashle."
"Budu tam tak během dvaceti minut, kolem třetí."
Maracuia zavěsila a vítězně se na mě podívala.
"A je to," řekla nenuceně.
"Jak ale víš, že to vyjde?" zapochybovala jsem.
"Prostě vím. Navíc je uvidíme, kvůli tomu jsem zaparkovala tady."
Dávalo to smysl. Maracuia byla někdy až moc smyslná. Většinou však vůbec.

Uběhlo pár minut, zatímco jsme se rozvalovaly v autě. Šla na mě únava, ale věděla jsem, že tyhle chvíle každý den nezažiju, a tak jsem se snažila zůstat co nejbdělejší.
Maracuia mezitím z přihrádky u spolujezdce vytáhla štos papírů, spoustu obálek a dvě propisky.
"Zatímco čekáme až se uskuteční jedna pomstička, připravíme si druhou," odvětila spiklenecky.
"Pro koho?"
"Pro babu Hadu."
***

"Hele, poslouchej," smála se Maracuia a začla číst, co zrovna sama napsala: "Pan William Zacher býval za mlada známým toreádorem. Žil nějakou dobu na jihu Španělska, kde zlomil spousty dívčích srdcí. Jednou však dostal býkem do hlavy a kompletně ztratil paměť, už ani nevěděl, kdo sám je. Když mu nejbližší vše vysvětlili, mladý William odcestoval do Ameriky, aby se skryl před lidmi a vyhnul se posměchu. K toreádorskému řemeslu se už nikdy nevrátil."
"Musím uznat, že zrovna tenhle je dobrý," připustila jsem a nemohla jsem vyhnat z hlavy představu vyzáblého Luisova otce jak bojuje proti býkovi, "jen ta část, kdy 'dostal býkem do hlavy' je malinko debilní."

Úkol byl jednoduchý- psát vymyšlené drby pro babu Hadu. Pak je vložit do obálek a někam jí je poschovávat.

"Teď čtu já," řekla jsem pobaveně, "Starosta Thomas Gayden věří na Peřinového ducha. Možná, že pokud se zeptáte, bude vám vyprávět, Jak ho při vstávání z postele něco chytlo za nohu, Jak se peřina krabatí, když se nikdo nedívá, či Jak mu sežrala morče Fluffyho. Prý sám viděl, jak peřina otevřela ústní dutinu a morče bylo pryč.
Pokud ale žádné vyprávění nebude, pravděpodobně se prostě jen stydí."

Maracuia hýkala smíchy, že se svalila na podlahu. Já jsem se k ní nejspíš přidala, ale moc si toho nepamatuju, jenom takové matné záblesky světla pouličních lamp svítících na sedačku a postižený smích, který ani nezněl lidsky.