Solitude

1. ZBYTEČNOST

Vešel jsem do třídy a rozhlédl se kolem. Jako normálně tu bylo hodně part, takže malé hloučky. Ale něco bylo špatně. Nevšímal jsem si toho a došel ke své lavici. Byli tam mí kamarádi, ale nebyli sami. Nějaký kluk, kterého jsem nikdy v životě neviděl seděl na mém místě a povídal si s mými kamarády. V podstatě je to jedno, ale je to divný pocit, když si tě nikdo nevšímá. Nikdo si ani nevšiml, že jsem si vyndaval před toho kluka na mou lavici učení. ,,Ahoj." Řekl jsem. Nikdo si mě nevšiml. Nevím, jestli to tak je nebo ne, ale mám pocit, že jsem neviditelný, nebo mrtvý. Vyjde to v podstatě nastejno. Nikdo mě nevidí. Je to jako bych ani nikdy neexistoval. Přemýšlel jsem, co je pravděpodobnější. Potřeboval jsem nějaký důkaz. Zkusil jsem potichu zpívat. Všichni nesnáší můj zpěv a tak jsem čekal křik. Místo toho jsem se dočkal jen nepříjemného pohledu od Taehyunga. Dobrý. Nejsem mrtvý. A snad ani neviditelný. A jsem 100% slyšitelný. Existuji. Chtěl jsem se po tomto zjištění zapojit do konverzace, ale marně. Tématům nerozumím, úchylné vtipy nechápu a s ničím pomoci nemohu, nebo nedokážu. Jsem tu nadbytečný.
Přesedl jsem si do jiné lavice k jedné skupince lidí, kteří se se mnou vždy normálně bavili. Snad tady se s nimi mohu bavit. To jsem si jen myslel. Drbali o svých holkách. K tomu jsem nic říct nemohl. Holku nemám a nikdy jsem žádnou neměl. Pokusil jsem se nadhodit jiné téma, ale také - marně.
Začal jsem kreslit po obalech sešitů a učebnic. Jeden den ignorován přece není nic strašného. Zítra bude zase vše normální. Dnes si vystačím sám se svou tužkou na kreslení.
Zazvonilo. Máme občanskou výchovu. Přišel učitel. ,,Dnes bude rozřazování do skupin na projekt." Možná jsem měl zůstat ignorován na svém původním místě. Se svou partou děláme často projekty a tak jsme zvyklí na spolupráci a víme, kdo má co dělat. Ale co tady? Nevím, co mám dělat a navíc oni jsou zvyklí na jinou spolupráci. Alespoň zkusím něco nového.
Co jsem čekal. Nikdo mě nepotřeboval. A teď jsem jako neexistující i u zbytku třídy. Nevypadá to dočasně. Je to jasné. Jsem zbytečný. Ten nadbytečný a nepotřebný.

---------------
Po půl roce:
Naposledy jsem s někým promluvil před měsícem. Bylo to tehdy, kdy se mě učitel zeptal na datum. Už se to nedá vydržet. Každým dnem jsem víc a víc navíc. Už to není jen ve škole. Je to i doma. Jednoduše, pro život jsem zbytečný.
Šel jsem do tátovy garáže, vzal provaz a odnesl ho na půdu. Dal jsem pod půdní trám stoličku, vylezl na ni a jeden konec provazu jsem zavázal kolem trámu. Na druhým konci jsem vytvořil smyčku. Do ní jsem dal hlavu a pomalu odkopl stoličku.
,,Ten zbytečný." Řekl jsem a naposledy vydechnul.