Solitude

4. DEPRIMOVANOST

Probudil jsem se opět v nemocnici. To je za tento týden už po páté. Opět si na mě Hoseok počkal a zmlátil mě. Nikdy jsem nepochopil, co jsem mu udělal, že mě tak nesnáší. A v podstatě je to jedno. Byl by to jen další uzel do minulosti.
Vytáhl jsem ze své žíly hadičky a pomalu si stoupl. Nesnáším nemocnice a tak chci co nejdřív pryč. Vždy uteču. Nikdy jsem tu nezůstal vědomě déle jak půl dne. Protáhl jsem se a rozhýbal své ztuhlé svaly. Když jsem si byl jist, že něco ujdu, rozběhl jsem se chodbou pryč. Škoda, že jsem tak nepřehlédnutelně vysoký. Nějaká paní u recepce mě zastavila. ,,Kam jdete? Kdo jste?" ,,Jsem Kim NamJoon. A jdu domů. Byl jsem tady navštívit svou sestru. Na shledanou." Pustila mě pryč. Díky mé krátkodobé návštěvě mám jako vždy své původní oblečení. Vypadám normálně. Jen bývám bledší a bledší a hubenější a hubenější. Také mě začíná iritovat barva a smrad nemocnice. Díky tomu začínám mít silné deprese. Když trávíte moc času v bílé místnosti, cítíte se prázdně, smutně, nechtěně a strašně osamoceně. Pro mou psychiku je to doopravdy špatné. Raději zemřu, než abych tam šel znovu.

Vyšel jsem na ulici a rozběhl se domů. Bydlím sám v malém bytu. Chodím do školy a proto si musím na obydlí vydělávat brigády a prací. Jsem číšník v hospodě. Hodně si tam vydělávám, jelikož mi hodně lidí dává spropitné a pak je tu ještě plat. Je to dobrá práce. Až na ty opilce a další exempláře, kteří tam chodí a pořád na mě nadávají. Ať se hnu kamkoliv, všude slyším nadávky. Kdyby to bylo jen v práci, dalo by se to snést. Ale ne. Je to všude. I ve škole. Denně slyším nadávky na mou osobu. A když se někomu hodně nelíbím, zmaluje mi obličej nebo něco podobného. Mívám monokly. Někdy mám vyřezaná slova a někdy mám zlomené kosti. Minimálně mám alespoň modřiny. A vždy mám jizvy na mysli.

Celý den jsem nedělal nic jiného, než klikoval, dřepoval a obecně posiloval v bytě. Nechci chodit ven, ale potřebuji získat hodně svaloviny. Už měsíce cvičím, abych se mohl ubránit, ale zatím se nedaří. Musím alespoň jednou zůstat bez modřin! Bez jizev! To dám!!
Nakonec jsem usnul. Zdál se mi reálný sen. Opět mi přibyli jizvy na duši. Ale bylo jich moc. Když jsem se probudil, stále jsem je cítil. Nemohl jsem se jich zbavit. I když byly vymyšlené, byly až moc podobné realitě. Takže jsem měl nové jizvy. Ne. Už to začala být otevřená rána. S touto ránou jsem se vydal do školy. Ale něco bylo pozitivního. Byl jsem připraven pomstit se Hoseokovi. Vzal jsem si z domova nůž, abych mu ukázal, jak moc jsem trpěl. A nejen jemu. Všem, kteří mi kdy ublížili. Doufal jsem, že mi to uzavře všechny rány a zahojí jizvy. Snad poprvé jsem byl sebejistý. Sice jsem se musel před budovou školy trochu přemáhat, ale dal jsem to. Šel jsem jako normálně do školy. Dal si věci do třídy a pak zmizel na záchody. Převlékl jsem se a nandal si roušku. Nechci, aby mě hned poznali. Vzal jsem ještě červenou barvu a na roušku nakreslil úsměv. Hotovo. Zabalil jsem své původní oblečení do tašky a hodil ji za jeden záchod, aby nebyla vidět. Vyšel jsem na chodbu a šel nejprve za Hoseokem. Prve si mě nevšiml a tak jsem toho využil. Dal jsem mu ránu do obličeje. Svázal jsem ho nejbližší mikinou k jedné židli a pomalu jsem do něj řezal. Užíval jsem si jeho ublížený výraz a hlasitý křik. Slast pro mé uši. Odplata.
Po chvilce jsem začal cítit něco mokrého na svých tvářích. Brečel jsem. Chtěl jsem se všem pomstit, ale tohle bylo moc. Místo toho, abych se cítil lépe a zmizeli mi rány, se mi objevilo několik dalších ran. Uvědomil jsem si svou chybu moc pozdě. Rozvázal jsem Hoseoka a ošetřil rány. Když jsem si byl jistý, že bude v pohodě, vzal jsem mučící zbraň a podřezal si žíly. Nedokážu se sebou žít. Jsem špatný člověk, kterému se děli špatné věci. A i kdybych se změnil, mé rány by nikdy nezmizely. Nemám důvod tu zůstávat. Sebevražda byla nejlepší možnost.

————
Poznámka autorky: kdyby vás to zajímalo, tak tady máte následky NamJoonovi sebevraždy. Je to z pohledu Hoseoka.
Nedokážu přestat na něj myslet. Stále víc a víc lituji všech ohavností, co jsem mu prováděl. Také nechápu, kde se v něm vzala taková bestie. Proč se nebránil dřív? Ale nejdivnější věc je, co ho zastavilo? Co ho donutilo mě zachránit? Je jedna velká záhada. Jediné, co po něm zbylo je ruch a otázky. Hodně lidí, včetně mě, zajímá ta tichá bytost, kterou jsme všichni nesnášeli a šikanovali. Ta osoba, která nejspíš měla patologický smutek. Ta osoba, která byla vždy skleslá a unavená. Ta osoba, co mě po svojí smrti nenechá spát. Mám poruchu spánku a také skleslost. Začínám trpět únavou, úzkostí a neschopností radovat se.
Nechci skončit jako NamJoon. Nechci se zbláznit. A nechci zemřít. Ale nechci ani žít. Proto jsem se začal řezat. Poprvé to bylo v den jeho smrti. A pořád to pokračuje. Už na mých rukách a nohách nenajdete nepořezanou část kůže. Vypadá to špatně, ale uklidňuje to. Není to ale dostatečná úleva.
Nic nestačilo. A tak jsem skončil jako NamJoon. Vzal jsem si život. Nožem. Probodl jsem se. Chci aby bylo všemu konec. Musel jsem zemřít. Bylo tu hodně důvodů. Jsem poslední přenašeč šikanátorského šílenství a co hlavně, extrémního patologického smutku.