Solitude

5. CHYTROST

,,...Kim NamJoon za jedna. Měli byste si z něj dávat příklad..." Zase zaznělo mé jméno. Je dobré, že patřím k nejlepším žákům třídy, ale je pak na nic, že si mě učitelé až moc  všímají. Chtěl bych být špatným studentem, ale nejde to. I když se neučím, tak správné odpovědi vím a něco ve mně mě nutí napsat vše správně a až extrémně vnímat chyby. Kéž by to tak nebylo. Kéž bych alespoň na den mohl přestat vidět chyby a ještě lépe - nemyslet. Je to ale naprosto nemožné. I neinteligentní člověk musí myslet. Bez myšlení by nebyl život. A navíc, když nad tím přemýšlím, i kdyby to šlo, dělali bychom naprosté kraviny (šli za nosem, říkali pouze ano nebo ne...), nebo bychom nic nedělali. Možná je dobře, že umím myslet. Ale i tak. Bylo by úžasné mít alespoň omezené myšlení.
,,Páni, Joone, to je poprvé, co nevnímáš při hodině. Je všechno v pohodě?" Zeptal se mě můj kamarád, co seděl vedle mě. Nemělo cenu mu říkat, že jen přemýšlím. A už vůbec nemělo smysl mu říkat, o čem přemýšlím. Nepochopil by mě. ,,Jo jo. Neboj se. A vnímám. Jen ne úplně." Byla to nejlepší odpověď na vyhnutí se nepříjemným otázkám a dlouhému rozhovoru. Chtěl jsem ještě oživit pár myšlenek a uspořádat si je: Ale můj spolusedící má vždy o čem povídat.
,,Joone, slyšel jsi, že se Lisa rozešla s Jungkookem? Prý viděla Kooka, jak se oblizuje s její nejlepší kamarádkou ..." Nedalo se to poslouchat. Proč musí pořád řešit někoho vztahy? Je to jejich věc. Mělo by mu to být jedno.

Po škole jsem se rychle vydal domů. Myslím, že už jsem přišel na to, jak si snížit myšlení. Přidám si do hlavy rušič myšlenek a ten by mi měl hodně myšlenek ztlumit. Po tomto bych nemusel tolik přemýšlet.
Vzal jsem si malé zařízení a přenastaví ho tak, že nešlo vybít ani vypnout. Pak jsem tam nastavil rušící vlny, které mají téměř non-stop fungovat. Nakonec jsem vzal nůž a nařízl si lebku kousek nad čelem. Opatrně jsem si do hlavy přístroj vložil. Pak jsem našel v lékárničce urychlovač splynutí kostí a dal si ho na nařízlou část lebky. Povrchovou ránu zašil a nakonec ránu přelepil. Aby nic nešlo poznat, sčesal jsem si vlasy dopředu a nic nebylo vidět. Vypadal jsem naprosto normálně. Jen jsem se cítil jinak. Byl jsem tak volný, nebojácný, nemyslící a bohužel i unavený. Proto jsem brzy na to usnul. Nic se mi nezdálo. Bylo to úžasné. Byla ze mě nová osoba.
Každý den se probouzím ze bezesného spánku. Už nepřemýšlím tolik jako dřív. A překvapivě mám stále samé jedničky. Stále se nepotřebuji učit, ale nevšímám si chyb. Nevidím je. Tedy alespoň jsem si to myslel.

Po měsíci se mi začalo vracet myšlení. A to až extrémně. Hned týden na to jsem myslel 2x rychleji a víc jak původně. Opět jsem vše viděl. Nemohl jsem nic ignorovat. Mám až moc myšlenek. Jsou uspořádané, ale je jich příliš! Začínám z toho šílet!!
Pokusil jsem si rozříznout lebku, ale nešlo to. Jako by ji nešlo rozbít. Jako by se mé tělo odmítalo stát se normálním. Už jsem nebyl volný. Byl jsem choromyslný. Ale bohužel způsobem extrémního přemýšlení. Bylo to na mě až moc úděsné. Vždy jsem své myšlení špatně snášel. A teď když se každý den zvětšuje, je to horší a horší.
Šel jsem pro lékárničku. MUSÍM JI VYHODIT Z OKNA! KVŮLI TÉ MASTIČCE SI NEMOHU TO PROKLETÍ Z HLAVY VYNDAT! Ale pak jsem si něco uvědomil. Když si nemohu ublížit zvenku, mohu zevnitř. Vyndal jsem všechny léky z lékárničky a dal si je do skleničky. Jen ještě něco na zapití. Hledal jsem něco, co celý proces urychlí. A našel. Spolkl jsem všechny léky a pak jsem je zapil kyselinou. Cítil jsem, jak se mi rozpadá vnitřek těla. Cítil jsem jak umírám. A já jsem konečně pocítil nekonečné štěstí. Nicotu.