Podíval jsem se do zrcadla. Stál jsem tam já ve spodním prádle. Vidím tlustou osobu, která ani není hezká. (Poznámka autorky: Ne, nemluvím o sobě). Nesnesitelně odpudivá osoba, na kterou se nedá dívat. Je moc malá. Má moc kulaté tváře. Moc velké oči. Moc malé ruce. Moc baculaté prsty. Moc odporná. Příliš odporná. Nechutná osoba. ,,Jak se s tebou někdo může bavit? Jak tě někdo může mít rád? Jak to, že se na tebe lidi dokážou podívat a nepozvracet se z toho pohledu? Proč s takovou zrůdou jako jsi ty se někdo baví? PROČ VŮBEC EXISTUJEŠ?!? TAK ŠKAREDÁ A OŠKLIVÁ OSOBA JAKO TY NEMÁ ANI PRÁVO NA ŽIVOT!! NE TY ANI NEJSI OSOBA!!! JSI JEN ŠKAREDÁ ŠEREDA!!!!!!" Prve jsem mluvil normálně, ale pak jsem na svůj odraz i řval. Dokonce jsem i brečel. Po chvilce jsem začal mluvit šeptem. Stále se slzami v očích. ,,Taková nevábnost se nikdy neměla ani narodit. A když už se takový omyl jako jsi ty stal, měl se okamžitě zabít. Měli zachránit své oči, když to ještě trošičku šlo. Teď je pro ně moc pozdě. Musely už jim vykrvácet oči." Možná jsem se moc nezklidnil. Začal jsem opět ječet. ,,OHYZDNOSTI SVĚTA JE POTŘEBA VYMAZAT Z TOHOTO ZEMSKÉHO POVRCHU!!! TAKOVÝ ODPAD JAKO JSEM JÁ JE POTŘEBA VYMÝTIT!!!! OTYLÝ LIDI JAKO JSI TY, JIMINE, JE TŘEBA VYHLADIT!!!!" Už jsem brečel jako želva. Přešel jsem k umyvadlu a umyl si obličej studenou vodou. Tentokrát už doopravdy jsem se uklidnil. Ale potřeboval jsem se nějak poškodit. Ještě nemám dost odvahy a síly se podřezat, ale pořezat se mohu vždy. Vzal jsem žiletku a pomalu si ji nořil do masa na rukou. Když jsem si ran udělal padesát, usmál jsem se a obvázal si ruce. Ranní trest za život vykonán. Nandal jsem si dlouhou volnou mikinu a tepláky. Nazul si tenisky a z pokoje si vzal školní tašku. Musel jsem už do školy. Vyrážel jsem sice včas, ale pospíchal jsem do školy stejně jako každý den. Vždy jsem potřeboval nějakou časovou rezervu na případy, kdybych potřeboval se jít zamknout na záchody a vyndat žiletku. (Proto byla nejlepší matematika. Museli jsme mít ořezávátka, jelikož naše tužky musely být ostré. Každou chvíli někdo musel vyměnit ořezávátkové nože, nebo si je alespoň nabrousit a tak bylo jednoduché se pořezat. Nikomu nepřipadalo divné mít ostré předměty). Došel jsem do školy. Hned ve dveří třídy si mě všiml můj nejlepší kamarád. Nasadil jsem nejhezčí úsměv, který jsem dokázal vytvořit a pozdravil ho. Když už lidi trpí z mé existence, tak bych to chtěl vynahradit pokusem rozdáváním radosti lidem kolem. Sice se to nedaří, ale za pokus to stojí a vždy stálo. Kamarád NamJoon se na mě usmál krásným, srdečným, radostným a pravým úsměvem. Úplně zářil. Obejmul mě začal mi vyprávět o tom, jak dnes ráno potkal dívku, která se mu líbí. Rád poslouchám jeho příběhy a tak dnešek nebyl výjimkou. Naslouchal jsem mu a občas něco řekl. NamJoon je prostě zlatý. Vždy má něco, čím dokáže ostatní rozesmát a rozšťastnit. A to je důvod, proč si ho nezasloužím. (Co si budeme. Já si nezasloužím ani ten toaletní papír na školních záchodech). Byl jsem v jeho přítomnosti šťasten. Ale až moc dobře vím, že to takto být nemůže. Nezasloužím si kamarády. Nezasloužím si nic a nikoho. Proto, jakmile skončilo vyučování jsem se s Joonem rozloučil tak jako nikdy. Teď totiž vím, že toto je naše poslední loučení se. Už se nikdy neuvidíme. Joon se zprvu divil, proč jsem porušil naše typické loučení, ale neptal se a nechal to být. Naštěstí ví, kdy není dobrý nápad mluvit a ptát se. To si na něm cením.
Vešel jsem domů a napustil si vanu. Uklidil jsem si všude po sobě a nakonec si sundal mikinu a kalhoty a ty vypral a dal na své místo. Vše bylo čisté a tak vím, že se mnou nebude tolik práce. Vešel jsem do koupelny a lehl si do vany. Ještě ve vaně jsem napsal lísteček. Po dopsání vzal žiletku a podřezal si žíly na obou rukách. Zdálo se mi, že takto snad ani nevykrvácím a tak si pro jistotu podřezal i hrdelní žílu. Teď jsem měl jistotu, že umřu. ,,Čím dřív umřu, tím dřív bude svět čistší." Tuto větu jsem si opakoval strašně dlouho. Když jsem větu opakoval naposledy, ani jsem ji celou nedořekl.
Momentálně leží mrtvé tělo Parka Jimina v jeho bytě ve vaně. Má podřezané žíly. Vypadá to, že je mrtev už druhým týdnem. Byt má uklizený a navíc vedle těla je možno spatřit lísteček s nápisem OHAVNOSTI SVĚTA SE MUSÍ VYHLADIT - MUSEL JSEM ZEMŘÍT. Je jasné, že jde o sebevraždu.
ČTEŠ
Solitude
Short StoryKrátké povídky osamělosti, zbytečnosti, lží, problémů, změn... Povídky nemají souvislou linii, jsou z myšlenek, okamžiků a dalšího.