Solitude

2. JINAKOST

Strašně jsem se těšil na dnešní konkurz do skupiny, ale když teď sedím v čekárně a vidím tu tolik lidí, tak jsem strašně nejistý. Když vypočítám mou procentuelní šanci, tak zjistím, že je téměř nulová. Měl jsem zůstat doma. Sice bych litoval, že jsem sem nešel, ale alespoň bych se neztrapnil.
Vcházím do místnosti a všude hodně lidí s bílými masky. Mají nakreslené monotónní výrazy. Představím se a začnu rappovat. Při tom tančím jednoduchou sestavu. Dokončím písničku a podívám se do davu. Ukloním se a čekám jakoukoliv reakci. Ničeho se nedočkám. Ani žádného DALŠÍ! a tak jsem strašně nervózní. Chvilku stojím jako tvrdé I a nakonec odejdu.
Jako normálně se začaly projevovat moje vidiny. Pokusil jsem si jich nevšímat, ale nešlo to.
,,Jste psychicky labilní a narušen. Okamžitě opusťte tento prostor." Řekl mi muž v masce, ale oproti ostatním měl černý oblek. Podle postoje vypadal velice nepříjemně a tak jsem opustil místnost. Vyšel jsem na chodbu, ale začal jsem slyšet hlasy. Byly jako z dálky. Prolínaly se do sebe a tak jsem nemohl určit, co který říká. Spadl jsem na zem a držel se za hlavu. Nemohl jsem se těch hlasů zbavit. Byly stále hlasitější a hlasitější.
Rozběhl jsem se z čekárny na WC. Nikdy nesnesu hlasový nátlak vidin. Pozvracel jsem se. Vše jsem po sobě umyl a pak došel k umyvadlu, kde jsem si ochladil obličej. Trošku jsem se zklidnil. Dal jsem si žvýkačku a šel zpět do čekárny.
,,Okamžitě se vraťte. Nemůžete být na chodbě." Dál už nemuseli nic říkat. Byl jsem zpět v čekárně. Tentokrát byla liduprázdná. Sedl jsem si na své původní místo a čekal. ,,MIN YOONGI" Šel jsem za hlasem ze dveří, který vedl do konkurzové místnosti. Nikdo tam nebyl. Byl tam jen lísteček s nápisem PROJDETE, KDYŽ SPLNÍTE PÁR ÚKOLŮ. PRVNÍ NAJDETE TAM, KDE VŠECHNO ZAČALO. I s lístečkem jsem se vrátil do čekárny. Prohledal jsem židle a stoly, ale nic nenašel. Co když hledám na špatném místě?
Tohle je už doopravdy divný. Sedl jsem si a vyndal knihu, abych zabavil svou mysl, ale marně.
Naposledy jsem se rozhlédl a uviděl něco, čeho jsem si předtím nevšiml. Zarámované noty k známé písničce. Podíval jsem se na text a uviděl text: ,,Mohu se stát kýmkoliv, ale musím něco obětovat. Obětuji svou duši. Ne. Obětuji své tělo." Je to ten úkol? Ať už je to jakkoliv, je to jen vidina a tak si můžu vzít život. Rozhlédl jsem se kolem, čím se mohu zabít. Jako zázrakem jsem uviděl lísteček a u něho nůž. Na lístečku stálo: VÍŠ CO MÁŠ DĚLAT. JESTLI PROVEDEŠ ÚKOL SPRÁVNĚ, TAK JSI PŘIJAT. Zvedl jsem nůž a prve jsem si pro efekt vyřezal na tělo noty. Když už mám zemřít kvůli hudbě, tak ať je to poznat. Navíc je to jen vidina. Není to reálné. S touto myšlenkou jsem se probodl.
Svalil jsem se z židle a držel se za břicho, kam jsem si ve vidinách zabodl nůž. Myslím, že jsem se vidiny zbavil. Ale tu nahradila nesnesitelná bolest. Svíjel jsem se na zemi, takže se na mě další lidi, kteří tu čekali, dívali. Něco se se mnou dělo. Začal jsem cítil mravenčení po celém těle. Měnil jsem se. Nevím na co, ale měnil jsem se a měnil. Když vše ustalo, opět jsem běžel na WC, ale tentokrát ne z nutnosti zvracet, ale ze zvědavosti. Mám jiný vzhled? Stalo se vůbec něco? Doběhl jsem k zrcadlu a díval se na svůj odraz. Nijak jsem se nezměnil. Alespoň povrchově. I přestože je to nemožné, jsem viděl, jak se mi změnil hlas a můj způsob myšlení. Myslel jsem až nadpřirozeně klidně, soustředěně a co hlavně, vystrnadil jsem zbytečné a zdlouhavé myšlení. Přemýšlel jsem jednoduše řečeno jasně. Co se také týče mého hlasu - nijak zvlášť se nezměnil. Jen byl hlubší a poslouchatelnější. Jako by skrýval něco nadpozemského.
Pomalu ale sebejistě jsem se vydal zpět. Mé celoživotní vidiny měli dar, ale až teď mi ho daly a jsem za něj vděčný. Má šance se brutálně zvýšila. Už jsem nebyl průměrný rapper. Byl jsem nadpozemský. S touto myšlenkou jsem šel po vyvolání svého jména na konečný konkurz.
Věděl jsem, že mě přijmou. A také že i přijmuli. Vše bylo dokonalé. Já byl dokonalý. Ale bohužel i jiný. Nikdy nikdo nebyl jako já. Když jsem někoho viděl, tak jsem cítil jeho roztěkané myšlenky. Slyšel jsem někoho hlas, ale byl jednoduchý. Bylo jedno, jak byl kdo talentovaný nebo poslouchatelný. Všichni byli jednoduší.

-----------------
Kapelní kariéru jsme rychle rozjeli. V kapele jsem byl s NamJoonem, Hoseokem, Jungkookem, Jinem, Taehyungem a Jiminem. Každý z nich měl své lidské kouzlo, ale nikdo z nich nebyl dokonalý. Dokonalosti nemusí dosáhnout tím, že všechno budou umět. Stačí jednu věc dokonale ovládat. Musí začít myslí. Pokusil jsem se jim několikrát pomoci s cestou k dokonalosti, ale nepovedlo se. Na cestě jsme ale potkávali spoustu překážek, které se nedaly překonat. Tím jsem si uvědomil - nejsem dokonalý. Jsem jiný.