Solitude

7. SMYŠLENOST

,,Ahoj Zlatíčko. Promiň, že jdu pozdě. Min mě zase zdržel s tím, že je nespokojen s mou prací. Jak ses dneska měla? Vím, že jsme spolu moc dlouho nikde nebyli. Dneska ti to vynahradím. Vezmu tě ven a někam spolu zajdeme. Dobře?" Podíval jsem se na svou sladkou kočičku a čekal odpověď, kterou jsem věděl, že nedostanu. Když jsem se chtěl vzdát, tak zamňoukala. Páni. To je její asi první reakce na moje slova. Usmál jsem se a dal ji za odměnu její oblíbené žrádlo. Věnoval jsem se jí tak jako nikdy. Věřím, že je znamením. Něčeho dobrého. Je to takový živý amulet pro štěstí.
Po dlouhé procházce s kočkou jsme se vrátili domů. Šel jsem jí chledat nějaké dobré jídlo. Vrátil jsem se do kuchyně - tam bylo Zlatíčko naposledy. Nikde nebyla. Šel jsem hledat po bytu, kam se asi zatoulala. Místo ní jsem našel jen pár (ehm ehm - hodně) špinavých ponožek. Co jsem nečekal bylo to, že v jedné ponožce byl klíč. Klíč od sklepa, který jsem nikdy ani neotevřel - zatím jsem neměl čím. A teď jsem měl jedinečnou příležitost se tam podívat. Naprosto jsem zapomněl na Zlatíčko a šel odemknout sklep. Ve sklepě byl starý nábytek přikrytý starými dekami. Odkryl jsem deky a díval se na starožitnosti. Nic mě nezaujalo (dokonce ani jejich možná vysoká hodnota, z které by většina omdlela). Ale pak jsem uviděl něco, z čeho jsem byl velice překvapen. Portrét osoby, která vypadala jako já, ale byl to princ. Měl spanilé oblečení a byl vznešený. Nemohl jsem z něj spustit oči. Zvedl jsem ruku a pomalu pohladil kluka po hlavě. Měl jsem pocit, že ho doopravdy cítím.
————
Ani nevím jak, ale objevil jsem se na krásné bílé klisně, která mě s pýchou vozila na svém hřbetu kolem bohatého sídla. Podíval jsem se na své oblečení. Neměl jsem své oblečení. Měl jsem oblečení kluka z portrétu. Nebyl jsem už ten obyčejný kluk. Byl jsem vznešený princ.
Sesel jsem z klisny a svérázným krokem odešel do paláce. Klisnu jsem skrz palác odvedl ke stáji. Potřeboval jsem se kochat ve velkoleposti všeho kolem mě a chtěl jsem aby se i klisna mohla kochat se mnou. I stáj mě překvapila. Čekal jsem ji jednoduchou dřevěnou, ale ne. Stěny byli z mramoru. Pak tam byla výrazná velká okna. Stáj byla z více prostorných místností. Vše bylo dokonale zařízené. Jednoduché na údržbu ale i přes to nádherné a útulné. Kdyby mi někdo řekl, že tozo je můj pokoj, klidně bych tomu věřil. S čistým svědomím jsem zde nechal klisnu o samotě. Odešel jsem do hlavního sálu. (Nebo alespoň do místnosti, která tak vypadala). A pokoušel jsem se odtuď najít nějaké schodiště nahoru, ale marně. Všiml si toho jeden muž ve fraku. ,,Pane Kime. Prosím, pojďte za mnou. Odvedu Vás do Vaší ložnice." ,,Děkuji." S úlevou jsem muže následoval. Zavedl mě do červeného pokoje. Byl jednoduchý, prostorný a nádherný. Dokonce tu byla vlastní koupelna. Jakmile muž odešel, vešel jsem do koupelny a napustil si vanu, dal všechny pěny, které jsem našel, rozpustit a bez oblečení vklouzl do vody. Takový život bych chtěl mít denodenně. Zavřel oči a otevřel mysl. Uslyšel jsem mňoukání. Vedle mě se producírovalo Zlatíčko. Pohladil jsem ho a vyhnal ven. Vylezl jsem ven, převlékl se a šel najít kočičí žrádlo. Kočku jsem měl v náruči, abych ji pak nemusel hledat. Jde se hledat kuchyň. Téměř okamžitě jsem ji našel. Dal kočce nažrat a zbytek dne se jí věnoval. Nic nám nechybělo. Začal jsem jsem zpívat. ,,The Most Beautiful Moment in Life...." Bez svého mentálního vědomí jsem začal tančit a brečet radostí. Můj normální život sice nebyl špatný. Byl jsem spokojen. Ale toto? Tento život nemá chybu.

Už tu jsem celé dva týdny a stále jsem nadšenější a pohodovější. Kdo by taky nebyl.
Dostával jsem každou chvíli nové oblečení. Ale nejhezčí byl amulet ve tvaru kočky. Ten jsem si nikdy nesundal z krku. Když šlo Zlatíčko pryč, alespoň jsem měl amulet. Zdálo se mi, že je to jeho klon. Náhrada za Zlatíčko. Také jsem si povídal s místním zahradníkem. Byl velice milý. Dozvěděl jsem se od něj něco o ,,svém,, životě ,,než jsem se změnil k lepšímu,,. Je zajímavé, že mě mají lidi radši. Až na vznešenou sousedku. Podle všeho jsem to pochopil tak, že to byla moje přítelkyně. A teď se s ní vůbec nebavím. Myslel jsem, že se s tím postupem času nějak smíří. Ale ne. I když je tento svět nádherný, není dokonalý. Jednou v noci mi dala na stůl skleničku s jedem. Myslela si, že si budu myslet, že je to voda nebo tak něco. (Vlastně jsem si to i myslel, ale jelikož jsem ji viděl, tak jsem vodu dal jedné kryse do pití - zkoušel jsem, jestli to je voda nebo ne - a ta zemřela. Chudák krysa). Od té doby se v noci budím. Není to strachem ani ničím takovým. Jen raději kontroluji, aby se nestalo to, co se nakonec stalo dnes. Probudil jsem se a vedle mě seděla sousedka. Začala na mě mluvit a pak se asi zbláznila, ale tahala mě za amulet a tím mě škrtila. Zabila mě. A mou kočku poté také.
———
O měsíc později:
,,.... zase se nám ztrácí. Přineste oživovač!...." řvala nějaká žena. Moc jsem jí nerozuměl. Mluvila jako z dálky. Pokoušel jsem rozumět víc jak půlce slova, ale bylo to téměř nemožné. Povedlo se mi to až po chvilce. ,,...PROBOUZÍ SE!! Pane Kime. Víte, kde jste? Víte, proč tu jste? Váš soused vás našel dusícího se v parku. ZASE HO ZTRÁCÍME! MYSLÍM, ŽE UM-..." Pak jsem slyšel jen zastřené mumlání. Skončil jsem v temnotě. Když už jsem nic necítil, neslyšel a byl jsem si jistý, že jsem mrtvý, začal jsem normálně vidět, slyšet a cítit. Bylo to jako se probudit. Probudil jsem se vedle svého těla, které bylo napojené na spoustu hadiček. Doktoři pobíhali kolem, řvali na sebe a odpojovali mě. Vedle mého těla ležela mrtvá kočka. Zlatíčko. Rozbrečel jsem se. Místo žití v smyšleném světě jsem tu měl být pro ni.

Pokoušel jsem se ji najít v posmrtném duchařském světě, ale marně. Po kočičce mi zbyl jen falešný amulet. Je to mým posledním pokladem, o kterém alespoň vím, kde je a že existuje. Smyšleně, ale ano. Existuje.