Solitude

11. SAMOTA

,,Můj Pane, prosím Vás z celé své duše, prosím, nechte nás naživu." Každý den se musíme očišťovat u našeho Pána. Musíme ho prosit o život. Je to kvůli tomu, že kdybychom tak neučinili, zavřel by v prokletém tunelu a umučil k smrti. Vzpůrci, kteří tam byli, jsou natočeni, jak umírají a střih ze všech brutálností nám denodenně pouští. Mučení každého trvá celých 72 hodin, ale my známe jen 3 minutové video všech obětí. Je to pro nás dost velká hrozba na to, abychom si nic nedovolovali. Neříkáme o Panu špatnosti. Neukřivďujeme mu. Nemyslíme si o něm nic neuctivého. Nevzbouřujeme se jeho pravidlům a všechny jeho příkazy a přání plníme. Tak to alespoň vypadá a od mala jsme k tomuto byli vychováni. Cítil jsem se jako černá ovce, jelikož jsem všechna pravidla neplnil. Nevěděl jsem totiž, co si o Panu mám myslet a když už jsem i o něm něco myslel, nebylo to nic hezkého. Nepřipadá mi správný. Každý den si někoho odvádí. Ti, kteří jsou odvedeni se sice vrátí, ale v zuboženém stavu. Jsou z nich bezmozkové trosky. Nevím, jestli takto přijdeme na řadu všichni. Nevím, co se těm lidem stalo. Nevím nic. Jen to, že nechci být na jejich místě a že toto je hrůzné. Další věc, co mi vadí je jeho vyžívání se v nelidskosti a hrubosti. Ty, kteří nesplní jeho přání včas, nechá bičovat. Nechává konat utkání, kde musí jeden zemřít. Výherce pak má sice lepší život, ale celá ta oběť pro klidný život je velice surová. Celý systém našeho společenství je bezcitný, nekultivovaný a bezprávný. A co si tak všímám, jsem jediný, kdo to tak vnímá. Jsem já zde ten vadný, nebo struktura society? Co, když jsem jen já ten odlišný - ten defektní. Co, když jsem kaz této solidarity? Připadá mi jako jedinému, tento řád nespravedlivý a chybný? Připadá ostatním dobrý? Rychle jsem všechny myšlenky zahnal a vydal se do zástupu lidí za Panem, abychom poděkovali za vše. Vždy jsem měl pocit, že u něj jsou mé myšlenky veřejné a tak jsem v ohrožení. Proto se v jeho přítomnosti soustředím na myšlenku, která podporuje jeho názory a jeho osobnost. Nedělám to rád, ale člověk nikdy neví. Hlavně dnes. Něco bylo špatně. Uklonil jsem se všem Vzdělaným a Vševědoucím a poděkoval za život, domov, příbuzné, práci, úrodu a za poctu pracovat pro Pána. Chtěl jsem vstát a odejít, ale začali mě odvádět. Celým svým vědomím jsem se soustředil na myšlenku našeho dokonalého Pána a jeho nejlepší názory a spravedlivost. V nitru jsem se bál, ale nedával jsem to najevo. Snažil jsem se působit oddaně. A asi se mi to povedlo. Odvedli mě sice k Pánu, ale ten se na mě usmál. Poprvé jsem viděl jeho dobrosrdečný úsměv. A začal mluvit. ,,NamJoone, příteli, moc rád vás vidím. Jste můj nejlepší příznivec. Každá vaše práce je zdařená a díky lidem, jako jste vy, se nám všem tolik daří. Jsem vám velice vděčen. A přeji si, abyste byl vhodně obdarován. Máte možnost stát se Veleváženým. Jen se musíte naprosto poddat mé vládě, ale myslím, že to je to nejmenší a že už to není potřeba, jelikož už jste. Přijímáte tuto poctu?" Okamžitě jsem odpověděl. Jakékoliv váhání by mě mohlo stát život. ,,Bude mi ctí. Udělám vše, abyste se přesvědčil o mé oddanosti a abych vám byl prospěšný." A zdálo se, že jsem odpověděl správně. Nechal mě odvést zpět. Neodešel ani nepřišel jsem nijak zubožený ani nijak poškozen a já věděl, že se mě drží štěstí. Jediné, co jsem měl navíc, byl balíček s novám oblečením a s pokyny. Jakmile jsem se octl doma, okamžitě jsem balík otevřel. Obsah zahrnoval novou vyšívanou velitelskou a zároveň společenskou uniformu, oblečení na akci a s ní vstupenka (zítra by měla být akce, kde se jmenují nové hlavy) a nakonec tam byl papír s pokyny. Podle instrukcí jsem se vydal na úřad Vzdělaných a Vševědoucích. Ukázal jsem u dveří nařízení pustit mě a vešel jsem hledat pisárnu. Všude byly šipky a tak jsem rychle místnost našel. Podal jsem nejbližšímu písaři nařízení v obálce. Nevím, co tam stálo, měl jsem zákaz písemnost číst a tak jsem ani nevěděl, co mě čeká. Písař dopis otevřel a četl. Po chvilce mi oznámil, že na zítřejší akci mám jít sám a z jednoho šuplíku mi podal mapku místa konání a ukázal cestu, kudy mám jít. Poté jsem šel zpět domů. Dnes už jsem nemusel nic dělat, ale kvůli zítřejší akci nebudu stíhat zítřejší příděl a tak jsem ještě do půlnoci pracoval na poli. Těsně po půlnoci jsem usnul s čistým svědomím, že mám vše hotové a že nejsem až tak jiný.

Ráno jsem se rychle upravil, oblékl do vhodného oblečení a vyrazil na akci. Stále blíž k určenému místu, byly budovy honosnější a patřily významnějším lidem. Hned za největším a nejhezčím domem byla aréna. Určené místo. Nejistým krokem jsem se vydal zadním vchodem a skrz spletilé a dlouhé chodby doprostřed masivní budovy. Otevřel jsem poslední dveře, které mě oddělovaly od nové budoucnosti. A zaslechl jsem jeden velice hlasitý hlas. ,,ZDE MŮŽETE SPATŘIT HŘÍČKU NAŠÍ SPOLEČNOSTI. TENTO KAZ MĚL NEKALÉ MYŠLENKY O NAŠEM PANU A ŘÁDU A MYSLEL SI, ŽE SE NIC NEDOZVÍME!!! PROTO SE DNES MŮŽETE SPOLU S NÁMI DÍVAT NA ZBAVENÍ VADNÉ KRYSY!!!!" Všude jsem slyšel řev a já věděl, že je po všem. Teď mě zabijí. Zavřel jsem oči a klekl si na zem. Lidé na tribunách ale přestaly řvát a hlas taky utichl. Nechápal jsem, proč. Otevřel jsem oči a pochopil. Blížila se ke mně obrovská nestvůra v podobě ještěra s osmi hladovými hlavami. Zase jsem zavřel oči a čekal na osud. Utíkat, řvát ani jiné výrazné jednání by na mě jen upozornilo. Tak či tak svůj osud už nezměním. Jsem sám proti této kreatuře. Nemám šanci. Začal jsem si v duchu uvědomovat realitu. Forever alone. Nic se nezměnilo. Vždy jsem byl sám a až do konce budu. Všichni to věděli, ale snažili se mi to nedávat najevo. Tento systém jim vyhovuje. To já jsem ta černá ovce. Vada. Vada, která neměla vzniknout a je jediná a sama. Nikdy jsem nepřestal být sám. Každý mě vždy někoho, komu lze důvěřovat, ale já ne. Ani jsem nemohl mít- Mé myšlenky přerušila náhlá bolest. Podíval jsem se na svou ruku. Už to ani nebyla ruka. Byl to pahýl z ramena. Ruka byla v trávící soustavě obludy. Příšera opět otevřela svůj velký chřtán a chtěla mi ukousnout druhou ruku. Uhnul jsem a s celou hlavou a velkou částí trupu jsem vpadl do hrtanu jiné hlavy. Když už mám umřít, tak co nejdřív. Netoužím po pomalé a bolestné smrti. Příšera mi to ale nechtěla usnadnit. Vedlejší hlava mi utrhla jednu nohu a začala ji trhat, Další hlava mě vytáhla a nechala mě, abych viděl, jak se lidé z tribun vyklání, aby o nic nepřišli a mohli se pořádně nasmát. Vypadá to, že si Pan myslí, že už je toho moc. Nechal stvůru probodnout a nechal pro mě poslat. Nemohl jsem se bránit a tak mě odtáhli do jiné části arény. Myslel jsem, že už je všemu konec. Tak naivní. Čekalo na mě další překvapení. Další lidé na tribunách. Uprostřed kruhu, kolem kterého se všichni mačkali, bylo elektronické křeslo. Začal jsem řvát. Je to už jasné. Jsem další oběť mučení. Opět. Jen jsem si to myslel. Přistoupil ke mně vedoucí Vševědoucích. ,,Jsi tak odporně vadný, že se dokonce štítíme ti i ublížit." Pak ukázal na křeslo. ,,Tady skončí tvůj život. Do včerejšího dne jsi měl štěstí, že nikdo o tobě nic nevěděl. Měl jsi štěstí, že jsi byl sám. Ale taky se ti to mstilo. Všimli jsme si tvé samoty. Všimli jsme si té vadnosti. A chceme, aby tvá samota zůstala. VŠICHNI ODEJDĚTE!" Lidé, sice neradi, ale s poslušností odešli. Zůstal jsem sám s Všvědoucím, který taky odcházel. Než mě nechal samotného, stačil nenávistně a s odporem zasyčet: ,,Chcípni sám, ty odporná stvůro! Ať je tvá odsouzená samota splněna!" Odešel a já ucítil bolest po celém těle. Bolest neustupovala a já si uspořádával myšlenky a fakta, která mi zůstala. Po důkladném procházením mého myšlení jsem došel k stejné věci jako ostatní. Musím zemřít sám a nikdo nesmí mou samotu narušit. Naposledy jsem se podíval na, podle mě, zkažený svět a naposledy a zároveň provždy jsem zavřel oči.