Solitude

9. OPILOST

Probudil jsem se v uličce naproti svému domu. Měl bych přestat pít. ,,Jsi v prdeli." Slyšel jsem vedle sebe. A byla to pravda. Podíval jsem se na člověka, který řekl pravdu. Viděl jsem svého kamaráda NamJoona. ,,Ahoj Joone." Zaskřehotal jsem ochraptělým hlasem. ,,Jine, vypadáš jako by tě hodili s z letadla a pak tě nakonec nenechali týden spát. Co jsi dělat? Kde ses tak zdemoloval?" Tak jak mě popsal, tak jsem se i cítil. Ale nic z toho, jak mě popsal se doopravdy nestalo. Včera jsem byl jen na jeden, možná dva (a možná i více) panáků. Pamatuji si jen, jak jsem si řekl barmanovi o pití. Pak mám jen mlhavé vzpomínky. Počkat. Ne! Mé vzpomínky mi říkají, že jsem byl políben klukem, kterému jsem se zalíbil, ale mě připadal naprosto oplzlý a odporný. Tak to bude průšvih. Myslím, že si raději něco vymyslím. ,,Včera jsem byl s YoonGim-" ,,To není pravda. Byl se mnou. Nevymýšlej si kraviny a řekni mi pravdu. Kde jsi byl?" Nechtěl jsem mu nic říkat. Joon by si ze mě nikdy nedělal srandu, ale i tak. Nepotřebuji, aby o mě věděl i takovéhle nepříjemné věci. ,,Joone, promiň, ale řeknu ti jen to, co je zjevné. Hodně jsem se ožral. Ani nevím, jak jsem se tady objevil. Víc ti neřeknu." Vypadal, že je s mou odpovědí spokojen. Vytáhl mě na nohy a dovlekl do mého bytu. Staral se o mě jako o malé dítě. A bylo to potřeba. Nechal mě ležet na gauči a dal mi prášky. Pak mi uvařil normální snídani. Celý den u mě zůstal a staral se o mě. Ještě štěstí, že je sobota. Nikdo nás nepotřeboval a my nikam nemuseli. Byl jsem v jeho přítomnosti rád a tak jsem se snažil chovat normálně. Ale když večer odešel, byl problém. Chvilku po Joona odchodu přišel můj přítel. Byl ve stejným stavu jako já včera. Naprosto ožralý. ,,Jine! Ty moje zlatíčko!" Začal žvatlat. ,,Jsi moje jediné štěstí! Jsi teď to jediné, co mám!" A pak začal šeptat a brečet. ,,Dnes mě vyhodili z práce. Co si počnem? Musím si rychle najít novou práci, ale já nic neumím!" Začal jsem ho utěšovat. Potřeboval to. Dovlekl jsem ho do kuchyně, kde jsem mu dal něco, po čem by mu mělo být lépe. Začal jsem ho hladit po zádech. Po chvilce usnul, tak jsem ho přenesl na gauč a přikryl. Díval jsem se na něj a pořád si tiše opakoval: ,,Jsme v prdeli..." Když jsem se trochu zpamatoval, vydal jsem se najít novou práci. Sobě i Hoseokovi (mému příteli). Tu práci jsme si potřebovali sehnat co nejdřív, jelikož můj plat je velice nízký na pokrytí nájmu a všeho. Také co se dá čekat. Chodím do školy a pak do práce, ale takové, že se s ní mohu naprosto v klidu učit. Hoseok měl zase jen jednu práci, ale byla jiná. On už totiž nechodí do školy. Takže sbohem volný čase. Musím sehnat pro jistotu práci pro nás oba.
Tak jsem šel ven a hledal inzeráty. Našel jsem samé inzeráty na stripptéry a další takové práce, ale nakonec jsem našel to pravé ořechové. V jedné společnosti potřebovaly zpěváky nebo rappery.

Dnes jsme byli oba střízliví. Hoseok i já jsme byli strašně nervózní. Co když nás nepřijmou? Začali jsme se navzájem povzbuzovat a krátili jsme si čas. Zdálo se to jako chvilka a už jsme byli na řadě. Já jsem zpíval a Hoseok rappoval. Dal jsem do toho všechno. U Hoseoka nevím, ale znělo to úžasně. Nakonec jsme dostali reakci jako vždy. ,,Uvidíme, napíšeme vám. Na shledanou."
Byl jsem si tak jistý. Hoseok také. Joon nám držel palce a vše vypadalo slibně. Tak jsme jen čekali na zprávu. Prve den, pak dva a nakonec týden. Nedokázali jsme jen sedět a tiše bez emocí čekat. Hledali jsme další práce. Další naděje. Nic. Zase jsme propadali zoufalství. Tím po dalším týdnu alkoholu a později i drogám. Vše překročilo hranice. Nevěděli jsme, co dělat. Přestali jsme kamkoliv chodit. Zůstávali jsme doma. Účty přibývaly. Dluhy se zvětšovaly. Závislost se navyšovala. A to až moc.

,,Hoseoku. Co si jen počnem?" Začal jsem se s brekem ptát. ,,Jine Jine. Nevím. Vše je v prdeli. Už nic nemá smysl." Už jsem se neptal a jen jsem vedle něj tiše seděl. Přemýšlel jsem nad vším. Po chvilce se vytratil do koupelny. Slyšel jsem, jak se skácel na zem. Až teď mi došlo, co Hoseok se svými slovy myslel. Proč se choval tak jak se choval. Proč, když jsme mluvili o smrti, byl tak smířlivý. ,,Teď už nemám nic."  Přinesl jsem si nejsilnější alkohol, který jsem našel (jedna flaška měla 90%, další 97% a poslední 100%). Vše jsem si rychle vylil do krku. Cítil jsem ostrou, silnou a pálivou tekutinu. Věděl jsem, že když všechnu tekutinu vypiju, postupně mi selhají orgány. (Poznámka autorky: snad víte o čem mluvím. S velkým množstvím silného alkoholu vám rychle selhají játra a postupně jde zbytek orgánů taky do prdele). Také jsem věděl, že tak silnou kapalinu bych nedokázal pozřít. Proto jsem tekutinu lil do krku ve velkém množství a pak vše zalil vodou. Začala se mi motat hlava a bylo mi špatně. Dokymácel jsem se do koupelny. Nešel jsem se vyzvracet ani nic takového. Lehl jsem si vedle Hoseoka a čekal na smrtku, která mě měla vzít s sebou stejně jako Hobiho.