Solitude

10. BEZNADĚJNOST

Zvedl jsem se ze země. Rozhlédl se kolem sebe a hledal něco, co poznám. Nebo alespoň cokoliv, co nebylo jen bílé a nebyla to stěna. Stál jsem uprostřed svítivě bílé místnosti. Jak jsem se sem dostal? Proč tu jsem? Jak dlouho zde budu? Jsem tu vůbec? Pokládal jsem si otázky, u kterých byste se ptali, jestli jsem nespadl na hlavu. A nejste od pravdy daleko. Měl jsem pocit, že se mi bílá barva dostává na mozek. Potřeboval jsem vidět nějakou barvu.
,,Barva......." Jelikož jsem měl ruce a části těla, které jsem viděl, naprosto bezbarvé jako albín, hledal jsem jinou možnost, kde jsem mohl spatřit barevnost. Začal jsem si trhat vlasy. Házel jsem je všude po místnosti. ,,JAK JE MOŽNÉ, ŽE MI ZBĚLALY VLASY?!?!?" Co ještě jsem mohl zkusit? Utrhl jsem si co největší kus nehtu a rozřízl jsem si jím kůži po celém těle. Mé maso, má krev, mé žíly, mé kosti, mé vnitřnosti, zkrátka vše bylo bílé. Dokonce jsem si (neptejte se jak, nějak se mi to jednoduše povedlo) utrhl ret. ,,OD KDY JSOU RTY BÍLÉ???" Nepřemýšlel jsem nad tím, proč mám bílé vnitřnosti. Nebyl jsem naštvaný kvůli bílé krvi. Toto se snést dá. ALE BÍLÉ RTY???? Vždy jsem si zakládal na vzhledu. Vždy jsem zbožňoval své krásné, velké, růžové a jemné rty. To oni mi dávali vzhled krásy kdekoliv a kdykoliv. A jestli se ptáte, proč ne i moje břišáky, výška, vlasy a cokoliv jiného. Takže. Můžu přibrat. Můžu vyrůst, vlasy mi můžou vypadat nebo zešedivět. Sice tohle všechno by trvalo dlouho, ale je to možné. Jen rty by mi měli zůstat stejný. A pak jsem si vzpomněl. Mám přece oči. Uškrtil jsem si jeden prst vlasem a pak ho mohl bezbolestně utrhnout. (Poznámka autorky: ten kdo neví, jak je to možné, tak vám to vysvětlím. Tohle asi pochopí holky. Například když nosíte na ruce malou gumičku, postupně vám zčervená a zfialoví ruka. Přestanete ji cítit, jelikož přerušíte přísun okysličené krve a zbavování se zbylé krve). Prst bez života jsem skousl a tím se připravil na případnou bolest. Pomalu, ale jistě jsem si začal vydloubávat oko. Musel jsem si rozdrtit kus lebky, ale to mě nezastavilo. Doufal jsem, ne. Věřil jsem, že alespoň najdu nebílou panenku oka. Když jsem vytrhl i poslední vlákénko, na kterém oko drželo, zadíval jsem se zbývajícím okem na to, co jsem měl v ruce. Nemělo to podobu něčeho lidského. Vypadalo to jako sliz, na dotek jako kámen, ale váhou jako pírko. Se znechucením jsem se začal v té změti bílé prohrabávat. Nic zajímavého. Mrskl jsem tím po jedné stěně. Objevily se dveře. Za celou dobu jsem konečně pocítil naději. Opatrně jsem dveře otevřel. Další bílá místnost. Nic v ní nebylo. I přesto jsem se nevzdával a začal hledat ve stěnách dveře nějaké dveře, okna, cokoliv. Co se dalo čekat. Evidentně není cesty ven. Sesunul jsem se podél stěny na zem a bez cíle, bezmyšlenkové a zničeně hleděl na strop. Tohle je můj konec. Nikde žádná možnost dostat se ven. To znamenalo, že ani nikdo nemohl dovnitř. Byl jsem osamocen. Ale nejhorší a hlavní bylo, nikde nic jiného, než bílá. Z toho by se zbláznil každý. Tak se nedivte, že jsem ztratil rozum.
Na pokraji halucinací, bláznovství a stávání se mrzákem mě nakonec někdo navštívil. Deprese s doprovodem beznaděje. Už jsem nebyl sám, ale vše bylo horší. A ještě horší bylo, když deprese umřela a zůstal jsem s beznadějností sám. Musel jsem umírat v místností s její přítomností.
Probudil jsem se. Uf. Naštěstí jsem jen spal a byl to jen sen. Protáhl jsem se, promnul oči a rozhlédl se. ,,ZASE BÍLÁ MÍSTNOST????? NEEEEEEE!!!!!!!!" V tu jsem uslyšel za sebou hlas. Otočil jsem se a podíval se beznadějnosti do očí. Usmála se na mě. ,,Už jsem si myslela, že jsi mrtvý." Obejmula mě a pak políbila. Cítil jsem chlad, mravenčení a nadpozemskou sílu. To trvalo jen chvilku. Přestal jsem cítit. Vymizela ze mě i ta bílá barva. Nebyl jsem nic. Jen duch, který má pouze beznadějnost.