Solitude

6. HLOUPOST

,,JOOOO!!!!!!!! MÁM MATURITUUUUUUUUUUU" KONEČNĚ JSEM PROŠEL!!" Jsem naprosto nadšen. Mám maturitu! Sice na druhý pokus, ale mám. A navíc mám průměr 3.1. A to je na mě až moc dobré. Teď chybí jen získat si práci a vše bude dokonalé.
Hned další den jsem zasílal životopis do různých společností. Potřeboval jsem si nějaké trvalé zaměstnání získat co nejdřív, jelikož mi bylo oznámeno, že po maturitě se musím vystěhovat z pěstounské rodin. (Ano. Jsem z dětského domova, ale jelikož o mě nikdo nestál, dostal jsem se do pěstounských rodin. Každý dva měsíce jsem v jiné). Dosud jsem si vydělával brigády. Peníze jsem vždy potřeboval. Nepotřeboval jsem platit nájem a tak, ale musel jsem platit jiné věci. A teď se moje výdaje zvýší. Už tu bude ten obávaný nájem, elektřina a další. S vysokou školou jsem se musel rovnou rozloučit. Nevím, co budu mít za práci - nevím, kde mě přijmou, ale vím, že moc volného času na učení mít nebudu. A na chození do školy už vůbec ne.
O týden později začaly mé dny být jednolité. Brzké vstávání, práce, krátká přestávka, práce, cesta (při které jsem kontroloval mail, zda mi přišla příjmací zpráva - zatím marně), pohovor, cesta domů a pak jsem byl tak vyřízený, že jsem doma okamžitě usnul. Bylo to vyčerpávající a stávalo se to mou rutinou. Stále jsem čekal a čekal. Byl jsem stále nervóznější a nervóznější. Myslel jsem, že s maturitou si najdu práci jednoduše. No jo no, dětské sny.

Děkuji ti Bože. Dnes mi přišla zpráva. Byl jsem přijat jako grafik reklam pro jednu velkou firmu. Přestal jsem být nepokojným a začal být blaženým. Konečně se mohu s klidným svědomím odstěhovat. Oznámil jsem novinku pěstounům a dětskému domovu. Podal výpověď na brigádě a pak jsme jeden den s pár lidmi oslavovali. Stihl jsem si najít byt blízko práce a tak nebudu se muset dostávat nikam daleko. Vše bylo až moc hezké.

----------------

Vytvářím reklamní plakáty a často dělám omylem pravopisné chyby. Také díky nedostatku vzdělání nevím hodně pokročilých i základních věcí a proto toho moc nevím o nejnovějším způsobu počítačové designové grafiky. Vše je na mě až moc těžké. Nic nezvládám.

,,Pane Jungu, zase tam máte chybu. Umíte vůbec něco dobře?" Řekl můj šéf. A pak pokračoval. ,,Měl byste se sebou něco dělat. Momentálně jste pro business jen přítěž. Je mi to moc líto, ale dávám vám vyhazov." Chvilku mi trvalo, než mi doopravdy došlo, co řekl. Nechtěl jsem tomu ani věřit. Uvědomil jsem si to, až když to zopakoval. Jsem propuštěn. Můj život se hroutí. Nikdy nic nebude lepší. Můj osud je zpečetěn. Nikdy mě štěstí nepotká. A teď je vše ještě horší. Vím, jak dlouho mi trvalo najít si tuto práci. Další práci si jen tak nenajdu. Než si ji najdu, skončím na ulici. Sbalil jsem si věci z kanceláře a odešel. Došel jsem do bytu a všechny své věci vzal a dal do zastavárny a dalších obchodů, které kupují zboží kdykoliv a od kohokoliv. Pak jsem dal bytový klíček do schránky majitele a navždy odešel. Jel jsem tramvají až k vlakovému nádraží. Tam jsem vystoupil a pěšky podél kolejí se dostal přes kilometr od nástupiště. Octl jsem se v lese. Nikoho by nenapadlo, že tu někdo bude. Nikdo tu zastavovat nebude.

Lehl jsem si na koleje a čekal na vlak. Okolo půlnoci jsem se konečně dočkal. Zřel jsem osudovou záři, která má tento svět zbavit další zbytečné a hloupé osoby. Zavřel jsem oči a čekal na konec. I když jsem neměl důvod být neklidný, začal jsem si šeptat. ,,Hoseoku, neboj se. Jen chviličku počke-" ucítil jsem oddělení těla od hlavy a noh. Nestačil jsem ani naposledy vydechnout.