Neohlížej se, prostě běž! (TMR Fanfiction)

Prolog

Chlad.

Zaútočil na ni jako rána. I přes zimu cítila jak se potí. Všude byla tma. Rozhlédla se kolem sebe. Byla v nějaké šachtě, jede výtahem? Místnost se pohybovala nahoru. Kymácela se a ona se musela zachytit, aby sebou
neházela ze strany na stranu.

Výtah. Snažila se vybavit ostatní pojmy - cokoli. Nezáleží na tom, jak moc se snažila, neví vůbec nic.

Ozvala se hrozná bolest hlavy. Uhodil se, omdlela a teď je tady. Jak se sem dostala? Vkročila sem dobrovolně?

Snažila se postavit, ale její rozklepané nohy selhaly. Znovu se posadila a podívala se kolem sebe. Zjistila, že jede nahoru.

Proč ale?

Pokusila se znovu postavit s úmyslem kolem sebe něco najít - cokoli, aby zjistila, že tady není sama. S úspěšným pokusem číslo dva se zvedla na nohy a rukou nahmatala před sebe. Střetla se s kovovou stěnou.

Takže je v kleci.

Strčila prsty mezi otvory kovové části klece a zatřásla s ní. Snažila se zavolat pomoc, ale z jejího hrdla vyšly jen chraplavé zvuky. Hlasivky ji nespolupracovaly, a tak snahu mluvit zamítla.

Znovu zatřásla klecí. Odezvou ji byly divné až strašidelné zvuky, kterých se lekla, a tak radši klec pustila a přesunula se na druhou stranu. Nohy si přisunula k sobě,pokročila je a hlavu si opřela o kolena.

V hlavě ji navládl chaos. Nic si nepomatovala, pomalu neví kde je a kam se dostane. Neví vůbec nic.

Jak kov zaskřípal o kov, zacpala si uši. Klec s ní mávala, a ona se pohupovala ze strany na stranu, do krku se jí nehrnuly žaludeční šťávy, ale pocit zvracení potlačila a za nedlouho už seděla v klidu.

Ozvala se rána a věc, která ji vezla nahoru se zastavila. Uběhlo bezmála pár minut, když se znovu ozval skřiplavý zvuk a uviděla konečně světlo. Přivezla oči, protože změna světla byla ostrá a zmateně pokukovala kolem sebe.

Zděšeně vyjekla, když ji mozek začal pracovat a zjistila, že na ni kouká nespočet očí, klučičích očí. Všichni se postavili do polokruhu kolem klece. Každý začal porkřikovat.

„To snad ne."

„To jako každej tejden přijede nějakej bažant?"

„Tak vytáhněte ho někdo." přes partu kluků si probourával cestu chlapec tmavé pleti.

„Ona je to holka, Alby." nechal se slyšet jeden z chlapců, a aby jeho slova potvrdil, ustoupil mu, aby se mohl podívat, kdo v kleci opravdu je.

„Tak slyšíte? Vytáhněte ji."

„To je Newtova práce."

„Tak dík." ozval se další hlas.

Následně do klece skočil chlapec. Dívka uhnula, dostala se až do rohu klece.

„Jen klid. Jasný?" pověděl ji a natáhl k ní ruku, ale následně sykl a ruku stáhl, když mu do ní dívka silně praštila.

„Nepřibližuj se!" vykřikla. „Slyšíš?!" zakřičela, když i tak chlapec udělal troufalé kroky vpřed.

„Příště to nebude ruka, do které tě praštím."

To chlapce uzemnilo. Nahoře to zavládlo smíchem. Byli to normální puberťáci, stáří jako ona. Chlapec sám vylezl z klece a následně smyčka byla hozena dolů jí.

Dívka se podívala na smyčku, která ji byla hozena do klece. Nakrabatila čelo, ale v další chvíli už dávala nohu do smyčky a byla vatáhnuta nahoru, kde těžce dopadla na zem.

V rychlosti blesku už stála na nohou a oprášila si kalhoty.

„Nazdar bažo, vítej v placu." promluvil mladík tmavé pleti.