Neohlížej se, prostě běž! (TMR Fanfiction)

10.Střípky minulosti

Ashley kráčela bílou chodbou a její bílý plášť vlál za ní. Hnědé vlasy měla o něco delší, spadaly ji do půlky zad. Ruce měla těsně u těla a šla jak nejrychleji to šlo. Neustále se otáčela za sebe, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje.

Ještě jednou se podívala za sebe a zahnula za roh. V té chvíli hlasitě zaklela a promnula si čelo,neboť se s někým srazila. „Tady jsi.” Ashley se podívala na dívku, která promluvila. Měla černé vlasy jako uhel a modré oči jako kočka.

„Kam máš namířeno?” zeptala se jí.

„Potřebuju si promluvit s Thomasem.” zamumlala Ashley první výmluvu. Byla to blbost, neboť od Thomase právě odcházela.

Dívka se zašklebila. „Svolávají nás.” odpověděla prostě, načež se rozešla a s jistotou, že ji druhá dívka bude následovat.

Černovláska ji přidržela dřevě. Ashley vstoupila a podívala se na kamarádku, která dveře hlasitě zabouchla.

Podívala se na velké obrazovky a ihned poznala místa Placu. Několik chlapců pobíhalo sem tam. Viděla skupinku lidí, kteří se vraceli z labyrintu a všichni běželi do stejné budovy.

Na další obrazovce viděla Chucka, který tlačil kolečko plné hlíny. Hned vedle kráčel Newt a po jeho boku Alby.

Popotáhla nosem a otočila se zády k obrazovkám. Za nedlouho tam přijede Thomas a nebude si na ni pomatovat. Nebude vědět nic, jako všichni ostatní. Ona si je všechny pomatuje, zatímco oni nemají tušení, že existuje.

A pak přijede ona s úplně stejně vymazanou pamětí. „Děláme správnou věc, že ano?”  zeptala se Ashley a mírně se podívala na druhou dívku.

„Samozřejmě, že ano.” odpověděla.

„Neděláme nic špatného.” ujišťovala se znovu.

„To opravdu ne.” odpověděla.

Hlasy slábly, všechno se rozplývalo a míchalo do jednoho.

„Zlosin je dobrý, Ashley. Pamatuj si to, nezapomeň na to. Hlavně na to nezapomeň.” zašeptala Teresa. Nedokázala rozeznat, jestli je to díky tomu, že její vzpomínka se pomalu vytrácela, nebo kvůli tomu, že dívka opravdu šeptala.

Dveře se otevřely a do místnosti vstoupila blonďatá žena a za ní několik dalších lidí, ve stejně bílých plášťích jako ona sama. „Začínáme.” řekla.

A potom se vše ponořilo do tmy.

„No to je dost.” bylo první, co slyšela. Protáhla se a promnula si oči. „Šípková Růženka se probrala.” nejdřív si myslela, že je to Minho, neboť ten si nenechá ujít žádnou poznámku,ale pak si uvědomila,že Minho má úplně jiný hlas. Konečně otevřela oči a spatřila Newta, který seděl na dřevěné židli.

„Dobré ráno,” pozdravila, sedla si a znovu se protáhla.

„Spíš dobré poledne.” uchechtl se Newt, ale přesto jí pro ni dobré ráno popřál.

Ashley skopala ze sebe deku a rozhodla se postavit. „Neměla bys stávat.” Řekl a ona si uvědomila, že je na něj pořád naštvaná. Svoje bosé nohy postavila na zem, ale hned je zase zvedla, neboť ji podlaha studěla.

Zároveň si všimla, že svoje oblečení má čisté, složené na nočním stolku a na sobě má dlouhou bílou košili. Někdo ji musel převléknout. Ten pocit a obraz v její hlavě se ji příčil a hnusil, každopádně nepátrala potom. Radši.